Jiří Hušek

„Sice vznikla chráněná krajinná oblast, byla tady ochrana přírody, ale hrála jednoznačně druhé housle. Pro tehdejší vládnoucí vrstvu a společnost, která utvářela chod dějin, roztáčela kola socialismu a budovala lepší zítřky, nebyla chráněná krajinná oblast úplně pohodlná a na druhou stranu byla i bezzubá. Fakticky měla úlohu pouze poradního orgánu nebo subjektu, který nějaké věci konstatuje a navrhuje, ale nemá žádnou výkonnou pravomoc. Za delší konec tahalo hospodářství, stranické orgány, které to nějakým způsobem řídily. Ochranáři byli jakási trpěná skupina, která prezentovala formální společenské zadání či veřejný zájem, ale fakticky to tak nefungovalo. Nebyl žádný div, že když se kácel les, tak létaly třísky. A když byla nasazena těžká mechanizace a kácelo se deset hektarů a zrovna stála v cestě rezervace, tak se prostě najelo do rezervace a vykácel se i kus rezervace.“

„Stokrát nic umořilo osla. Nebylo to úplně stokrát nic, ale několikrát hodně velký vliv a v komplexním synergickém působení způsobil tento výsledek. Byli to ti popsaní škůdci – ploskohřbetka s obalečem modřínovým – byla to epizoda mrazu, potom se od roku 1981 velmi rozvíjel kůrovec neboli lýkožrout smrkový. Najednou když jsem nastoupil k lesnímu závodu Frýdlant, byla to doba, kdy se projevovaly škody imisemi, stromy přímo usychaly a spousta byla poškozena hmyzími škůdci a rozjížděla se velikánská kůrovcová kalamita, která byla srovnatelná s tím, co se relativně nedávno dělo na Šumavě, nebo s tím, co jsme v posledních letech zažili v celé republice. To se začalo rozjíždět a najednou jakákoliv systematická hospodářská činnost, pěstování a sklízení lesa, postrádala jakýkoliv smysl. Najednou jsme měli obrovské plochy lesa, u nichž se vědělo, že ať už budeme něco dělat, nebo ne, tak do několika let les uschne sám. Namnoží se na něm škůdci a zmizí. A teď přišlo zadání: za jakoukoliv cenu to hodnotné dříví pro národní hospodářství budeme zachraňovat.“