Albert Iser

„Němci, kteří pracovali na šachtě v různých profesích, třeba střelmistr, zámečník truhlář, kovář, pokrývač, ve svých domech neplatili nájem ani elektriku. Takže my jsme neplatili za barák nájem ani elektriku, ani vodu. A ještě dostávali každý měsíc příděl uhlí. Protože uranové doly neměly s uhlím nic společného, ale byly takzvané příděly. Ještě k těm výdělkům. Když byly výplaty, oni vydělávali strašné prachy. To byly ohromné, ohromné peníze, které oni vydělávali. Táta si mohl koupit z každé výplaty pět [aut] oktávek, pět felicií. Ne ty současné felicie, ale tehdejší. Felicie stála devatenáct tisíc, on přinesl domů sedmdesát tisíc. A felicie s plachtou stála šestnáct, sedmnáct tisíc. Nebo oktávka, ta stála jednadvacet tisíc, mohl si koupit tři. Ale v té době nebylo možné koupit si auto jen tak, člověk musel mít povolení. Třeba když byl na šachtě vyhodnocen jako nejlepší pracovník, dostal bumážku a na tu bumážku si mohl jít koupit auto. Ale dokud neměl povolení nebo nějakou zásluhu, tak prostě nic. A proto oni ty peníze převážně všichni, když to řeknu česky, prochlastali. Oni vyfárali, když byla výplata… Nebo devátého září, na Den horníků. Tak oni vyfárali a jak byli, špinaví, si zavolali taxíky, volhy, šestsettrojky. Do jednoho tam hodili helmu, do druhého baterky a do třetího ve fárákách nastoupili a jeli do Puppu. Tam se ožrali, všechno rozbili, zaplatili a zase jeli domů. Jo, takže takhle oni žili. Pro ně peníze v té době nebyly nic. A v třiapadesátém, když byla měna, to si pamatuju, protože jsem už chodil do první třídy, všude lítaly tisícovky. Všude byly peníze, protože byla měna a měnilo se 1:50. A pak, když někdo přinesl sto tisíc na výměnu, tak nedostal ani korunu. Takže s těmi bankovkami si zapalovali cigarety a trhali je házeli je křížem krážem. Takže my jsme v té době opravdu v ničem nestrádali, protože táta ty prachy měl. Každý měsíc se dostával takzvaný ,ruský příděl’, protože všechno vlastnili Rusáci. Uran se vyvážel do Ruska jako za osvobození Československé republiky, takže se ten uran vyvážel jako kompenzace za osvobození. Takže dostávali k výplatě takové výslužky, tomu říkali ,ruský příděl’. Kilo čokolády, štangle salámu, pražská šunka v plechovce. Nebo desetikilový kbelík plný marmelády. Takže jsme jedli chleba s marmeládou… A to, co nebylo, zase vyměnili třeba za čokoládu. Takhle se kšeftovalo. Takhle to fungovalo.“

„V té třídě v to tak začalo. Když jsem potom postupoval dál… Je jedna taková historka, dneska se tomu už směju. Ve třídách, protože nás bylo hodně – já jsem byl v béčku a bylo áčko, béčko, céčko – v každé každý třídě bylo minimálně třicet, pětatřicet dětí. A v průměru takových šedesát, sedmdesát procent z celého toho množství byli Němci. Takže i na chodbách jsme se mezi sebou bavili německy. A jedna taková paní učitelka, nechci jmenovat, protože možná ještě žije v Abertamech, nás chytila, že spolu mluvíme německy. Takže jsme museli tisíckrát napsat: ,Nesmím mluvit německy’. No a shodou okolností přišla revoluce, tahle… A ona bydlí v Abertamech, kousíček od hřbitova. Já tam mám pochovanou sestru, rodiče, tátu, mámu, takže jezdím na hřbitov pořád. A koukám, ona měla přes celý barák velikánskou ceduli ,Zimmer frei’. V té době mě to na…lo, a dneska se tomu už směju.“