Václav Jílek

"No, pak jsme samozřejmě přišli na to, kdo to je, protože když jsme byli v Německu, tak si koupil německé noviny, když jsme byli ve Francii, tak si koupil francouzské noviny. Vytáhl vždycky, když bylo větší město, vytáhl nakopírovaný plánek všech měst, to my jsme nikdo neměl nic takového. A pak, vedle něj seděla hloupá manželka. Ta když otevřela pusu, tak to samozřejmě stálo za to. Takže v tu chvíli už jsem věděl. Ale potvrdilo se to až v Barceloně, když jsme tam objížděli, před Ramblas je tam takový ten velký kruhový objezd a je tam Kolumbus na tom sloupu. No a my jsme se nechytali a on tam chtěl někde zastavit s tím autobusem, abychom my mohli vystoupit na tom Ramblas a mohli se projít. A on zas, že by tam přijel, a tak... ale teď z druhé strany toho kruháče na nás strašně mával nějaký chlapík a ukazoval, kam máme jet. Viděl český autobus, no. Tak jsme tam zastavili, tam, kde nám ukazoval, a v tu chvíli tenhleten chlapík si stoupl ke dveřím a tak stál tenhle člověk, co na nás mával, zdravil, že je Čech, a chtěl se s některými lidmi asi i pobavit. A tenhleten celou dobu, než ten člověk odešel, tak tam stál a čekal, kdo se s ním bude bavit. Taky musel samozřejmě podat nějaké hlášení. Tak když jsem to viděl, tak říkám manželce: „Dano, je to pěkný, ale tohle není nic pro nás.“ Tak jsme to nechali být a ono skutečně se to vyplatilo, protože pak už to bylo jenom čím dál horší, pak už to špiclování dostoupilo vrcholu, ve Švýcarsku, kde zřejmě... Tam, když si člověk šel koupit nový film nebo... tak... následovali ho lidi. Nebo když někdo... někam... mimo skupinu, jo, už potřebovali vědět, jaké tam má kontakty, už to bylo hodně blízko a v tom Švýcarsku bylo zřejmě hodně lidí, kteří tam působili. Tam už to myslím dokonce nechával na těch tykadlech, kteří už tam byli stabilně."

"Tak ta babička vždycky jednou za čtvrt roku, si pamatuji, dědečkovi vždycky posílala balíček, když... za vzorné chování. A jednou za půl roku, za vzorné chování, byla jí umožněna návštěva. Jenže, samozřejmě, to je poměrně dost daleko, že jo, a ona už taky byla v letech, tak vím, že několikrát, minimálně třikrát asi, jsem ji doprovázel s sebou. Protože jednak mě děda chtěl vidět, jednak jsem byl pověřen při tom styku přes tu lavici, někdy byl mezi námi i štít, muselo se to tedy dělat jinak, no, pašoval jsem mu kafe mleté, čokolády. Asi z těch jeho vnuků a vnoučat jsem se k tomu nejlépe hodil. No tak jsem potom měl i tu čest, když dědu propouštěli, to měl otec krátce auto, to bylo v roce 1961, takhle v létě to bylo, a oni když ho zatkli, měl na sobě zimník a galoše, tak jsme mu vezli oblek. A děda, jelikož z toho kraje celkem byl, tak říká: 'Není to tak daleko, pojedeme se ještě podívat na mohylu Štefánikovu.'"