Eva Joachimová

"Já jsem byla na Václaváku. Byla jsem nahoře tehdy, myslím, že tam byl zase parlament. Jak je parlament, tak jsem byla na té straně, když vyběhl Jan Palach hořící. Já jsem ho neviděla úplně, neviděla jsem mu do tváře, ale celou tuhle aktivitu jsem zažila a bylo to naprosto šílené, protože já jsem naprosto rozuměla. Naprosto jsem mu rozuměla. V podstatě tehdy se mluvilo o tom, že to nebude jediná akce, že těchhle lidí bude víc. Bylo to hrozné. Já jsem s tím vším, co bylo kolem mě, tak strašně bojovala, že jsem se pokusila o sebevraždu. Došla jsem k názoru, že v tomhle světě žít nechci, že jako tohle ne. Nicméně jsem přežila a našli mne. To bylo docela zajímavé, protože to zrovna přišla matka domů, která tam vlastně vůbec nechodila, a tak přišla domů. Já jsem si podřezala žíly ve vaně a matka přišla, protože jsem měla koupelnu ve svém pokoji, takže večer, když jsem odešla spát, tak tam nikdo nepřišel a já jsem šla do koupelny a prostě jsem byla rozhodnutá. A ten den večer si přišla matka pro nějaké věci a s tím, že nás zkontroluje, a mne nezkontrolovala. Takže mne odvezli a zachránili mě."

"To nebyla neděle, to bylo pondělí. To byl proud, který šel na Národní třídu a byl zastavený na mostě. Takže to bylo pondělí, já jsem šla..., byla jsem prostě v nějakém proudu. Teď jdu přes Jungmannovo náměstí a v okně vidím Mášu. Anka byla někde na demonstraci. Vidím tam Mášu v oknech a děti. Byla hrozná zima a ty děti byly normálně jenom v tričku a já jsem se nemohla dostat domů, že bych ty děti oblékla. Vůbec mě ten proud nepustil. Tak jsem se snažila alespoň zařvat a řvala jsem: 'Mášo, dej jim čepičku!' A teď ti lidi samozřejmě viděli, že tam někdo takhle pitomě řve, že je to takový hodně zvláštní slogan. Viděli, že vzpínám ruce a snažím se děti nějak přesvědčit a najednou začali křičet: 'Mášo, dej jim čepičku!' A za chvíli celé Jungmannovo náměstí začalo skandovat: 'Mášo, dej jim čepičku! Mášo, dej jim čepičku!' Máša zmizela, objevila se v okně. Samozřejmě děti čepičky a bundičky, a Máša vyložená."

„Každého půl roku si mě volali na radnici, na sociální odbor. Bohužel si nepamatuji tu paní, vím, která to byla kancelář, židle, stůl, ale nepamatuji si lidi. Každého půl roku se mě ptali, kolik mám dětí, jak se jmenují, kdy se narodily, jako by se to za ten půl rok změnilo. Trvalo to několik hodin. V té době jsem byla zaměstnaná, takže jsem si musela brát volno, abych jim mohla odpovědět na ty otázky. Starší děti se naštěstí relativně dobře učily a chodily do školy. Zcela zásadní problém nastal až se čtvrtým dítětem, které nemluvilo. Moje poslední dcera se moc nehýbala, nemluvila, byla úplně klidná a je dodneška úplně bohorovná, nad věcí. V tom osmdesátém devátém na jaře to už bylo docela drsné. Nevěděla jsem samozřejmě, jakou mají kontrolu. Lhát jsem nemohla, a to už jsem se opravdu bála. Tehdy mi sdělili, že mi odeberou děti. Muselo jim být jasné, že přes ty děti jsem zcela zranitelná. V tom osmdesátém devátém na jaře jsem brečela, opravdu jsem nevěděla, co dál. Manžel byl lékař, já nemám oficiálně vysokou školu, ale taky jsem se necítila být úplně nevzdělaná, prostě to bylo šílené. Na podzim v osmdesátém devátém mě pozvali zas. Nemohla jsem samozřejmě tušit, že bude revoluce, ale tehdy už jsem si řekla, že tam nepůjdu. Stejně tomu zabránit nemůžu, jestli to má sloužit k vynervování, tak je to jedno, a navíc – Jája začala trochu mluvit, prostě jsem tam nešla. Výsledek byl ten, že ta dáma přišla za mnou až k nám do práce. Seděla jsem tam s vedoucí a se dvěma kolegyněmi a ona měla zase ty obvyklé otázky. Kolegyně, které to se mnou léta zažívaly a moc mi to tehdy nevěřily, tak teď když to slyšely, vedoucí se za mě postavila.“

„Dcera byla novorozeňátko, když se z ní stal nejmladší kolportér zpráv AFP, Agentury France Presse, k profesoru Hájkovi. Dělo se to prostřednictvím dvojitého dna zavinovačky. Kdokoliv kamkoliv a kdykoliv tenkrát přišel, musel předkládat občanku. Máša řvala, protože nesnášela cizí lidi, a já jsem ji vždycky vyndala z kočárku a vrazila prvnímu policajtovi, většinou neuniformovanému civilistovi, tajnému. Máša mu začala řvát do ucha, takže ji držel na metr před sebou, a já velmi pečlivě a velmi dlouho hledala občanku, tu jsem předložila a šla k tomu profesoru Hájkovi. Myslím, že tenkrát řekl, že jsem jeho vzdálená neteř. Procházeli jsme se s kočárkem, s profesorem Hájkem, s tím gentlemanem, takovým Oldřichem Novým, který se opravdu hodil spíš do té první republiky, mezi komunisty určitě ne. Jednou jsme potkali takového ošoupaného, špinavého chlápka, dnes by se řeklo houmlesáka, měl přes rameno velikou řemeslnickou brašnu a pan profesor k němu došel, oba se vzájemně hluboce uklonili: ‚Dobrý den, pane profesore!‘ a ‚Dobrý den, pane docente!‘ a zase šli dál. Profesor Hájek se otočil ke mně a tím svým kultivovaným pomalým způsobem řekl: ‚Jedno se těm komunistům musí nechat, oni opravdu dokázali, že máme hlubokou úctu k dělnické třídě.‘ Smála jsem se tomu ještě asi čtyři dny.“