„My jsme samozřejmě byli zavření. Já jsem měl být popraven, v jednu hodinu odpoledne už jsem odevzdal svoje boty. Seděl jsem na palandě, na třetím nebo čtvrtém dvoře, navrchu, aby moje vši padaly na jiné – to už jsem byl vysoce postavený vězeň. Hýbal jsem nohama a přemýšlel jsem, kde uteču. Aby mě zastřelili při útěku, poněvadž jsem tam nechtěl jako vůl... jako ovce jít na jatka. Tam jsem chtěl utéct. To bylo proto, že jsem byl zařazen do kategorie RU – Rückkehr unerwünscht. Tak se rozhodli ještě předtím, než utekli sami, tak nás musejí popravit. To bylo všechno podle pravidel, což lidé, kteří prožili komunistickou a sovětskou okupaci, už nechápou. Protože to, co charakterizuje tu dobu, podle mě, je naopak, že žádná pravidla nebyla. Že tu komunisté vládli nejistotou. Že nikdo nevěděl, ani v těch jejich vyšších orgánech, kdy najednou bude z něčeho obviněn...“
„Když jsme odjeli do Československa, to bylo k nepoznání. Za tu jednu noc. Ty ksichty byly ztuhlé, bez úsměvu, přesně tak, jako byly za Němců. Hned tu první noc v tom únoru. (...) Já jsem se sem vrátil ze dvou důvodů: jednak jsem chtěl zjistit, jestli se tady dá dělat odboj. A zadruhé jsem chtěl vyvézt rodiče ven. Velmi rychle jsem zjistil, že se tady odboj nedá dělat. Poněvadž někteří z mých nejlepších kamarádů, kteří byli pořád protikomunisté... najednou jsem se dověděl, že už vstoupili do strany. Aniž by mi to řekli. Tak jsem se hned v roce 48, hned po Únoru, velmi rychle přesvědčil, že se tady nedá už nikomu věřit. Přitom byly takové různé směšné demonstrace jako před Melantrichem – stál jsem tam na okraji – tam byla skupina studentů, která skandovala: ,Celý svět to vidí, že nám Beneš chybí!‘ Mně především Beneš nechyběl. A také mi bylo jasné, že se celý svět celkem o nás nezajímá. Poněvadž jsem byl předtím právě v cizině, takže mi byl jasný postup světa k nám. Tady v té době panovala představa, jako většinou, že Česko je pupkem světa. Že to je ta nejdůležitější věc na světě, o kterou se každý zajímá. A skutečnost je přitom taková, že se o to nikdo nezajímá.“
„Předtím, než jsme šli do žní, tak kolem páté hodiny ráno, tak jsme na sokolovně hráli tenis. Naproti bydlel profesor Znojemský, který tady byl velmi známý učitel dějepisu, který nakonec způsobil, že jsem šel do společenských věd. Gymnaziální profesor. S ním jsme byli dost spřátelení. Ten vyběh z domu a říkal: ,Praštěte s tím a pojďte poslouchat rádio!‘ Tak jsme doslova s těmi raketami praštili a běželi k němu. A tam byla zpráva, že Němci napadli Sovětský svaz. To bylo 21. června. A ten den jsem založil odboj.“
Richard Jung se narodil 19. června 1926 v Čáslavi do smíšené česko-židovské rodiny Ladislava Junga, vlastence a vysloužilého legionáře. Dětství a mládí prožil v Kutné Hoře, odkud z rodu Korcových pocházela jeho židovská maminka. Pamětník studoval německé gymnázium v Jihlavě, v roce 1938 se ale vrátil do Kutné Hory. V roce 1940 gestapo poprvé zatklo jeho otce Ladislava Junga za členství v Obraně národa. V červnu 1941 založil teprve patnáctiletý Richard Odboj československé mládeže a v odboji působil až do roku 1944, kdy byl pro svůj položidovský původ spolu s otcem transportován do koncentračního tábora v Postoloprtech. Odtud ho gestapo odvezlo do terezínské Malé pevnosti pro podezření z odbojové činnosti. O svých aktivitách mlčel i přes brutální mučení vyšetřovatelů a v Terezíně spolu s otcem přežil až do osvobození v květnu 1945. Po válce studoval na zahraničních školách. V roce 1948 se mu podařilo legálně vycestovat do Finska, odkud utekl do Norska, kde studoval politickou vědu, sociologii a působil jako vysokoškolský asistent. Po semináři v Salcburku pořádaném v roce 1953 Američany dostal několik nabídek na stipendium na prestižních amerických vědeckých pracovištích. V roce 1954 odjel do Spojených států, nejdříve na Vassar College, poté na Kolumbijskou univerzitu, kde pokračoval ve studiích sociologie. Na Harvardu se dále věnoval sociální a klinické psychologii a sociální antropologii. Po ukončení postgraduálních studií působil Richard Jung na několika akademických pracovištích, tím nejdůležitějším se pro něj stala Albertská univerzita v kanadském Edmontonu, kde působil dvě desetiletí jako profesor sociologie a teoretické psychologie a kde se stal ředitelem Centra pro systémový výzkum. Po roce 1990 se vrátil do Československa a usadil se na rodinném statku v Kutné Hoře. Veřejně působil, přednášel a publikoval až do vysokého věku. Zemřel v roce 2014.
