Vladislav Kabíček

„Akorát vím, že jsem hrál za žáky v Zelenči fotbal, takže jsme byli vždycky před zápasem nastoupení do řady tak, jak to vidíme i dneska. A rozhodčí, to byl místní občan, říkal, přímo doslova: ‚Parchanti, už je po válce, ne abyste zdravili zdvižením pravou rukou!‘ To se říkalo: ‚Sportu a vlasti zdar!‘ a on říkal, že už je po válce a ať nikoho nenapadne, že bude hajlovat. Samozřejmě že se zapomněl, a my všichni jsme tu pravou ruku nezvedli, ale on udělal krok dopředu a ruku zvednul, automaticky. Takže to bylo směšné.“

„Říkali jsme tomu Vrbičky u Zelenče, tam jsme se letěli podívat a dívali jsme se na to a vůbec jsme neměli nějaké obavy, že bychom se měli schovat. Brali jsme to jako divadlo. A pravda je ta, že když sestřelili kotláři německé letadlo, které spadlo třeba někde v polích poblíž naší školy, tak tam jeden můj spolužák, když už to tedy bylo zkonfiskované německou armádou, ale letadlo tam nechali, tak tam kluci chodili s klíči, se šroubovákem a montovali z toho věci. Pamatuju si, jak přinesl dynamo, které když jste roztočil a dráty od něj, tak jste dostal pecku. Ve škole jsme vyřezávali kulisy na loutkové divadlo a oni zapojili pod lavicemi do těch kovových židlí a vzadu roztáčeli dynamo, abychom od toho dostali nějakou tu ránu. Takže pro nás pro děti tohle všechno znamenalo – samozřejmě že jsme to od rodičů slyšely úplně tak, jak to bylo ve skutečnosti –, ale my jako děti jsme to měly za nějaké divadlo, dá se říct.“