Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina , CSc.

„V Čáslavi jsem byl takzvaný hlavní lékař praporu. A zároveň jediný lékař. Ale opravdu hodně jsem se naučil. To byla opravdu snad nejlepší lékařská stáž, hodně jsem se naučil z běžný, každodenní medicíny – od viróz přes různé plísně, kožní záležitosti. Taky jsem tam měl psychologickou poradnu, což bylo hodně důležitý. A kousek dál přes ulici byla nemocnice, tam jsem chodil na konzultace. A když jsem byl potom jmenovaný podporučíkem, tak už jsem vůbec nemusel být v kasárnách. Bydlel jsem v nemocnici a chodil do kasáren na ošetřovnu do práce, takže celkem volnost.“

„Rok 68 a pražské jaro přineslo netušenou možnost vyjet na prázdninové praxe do zahraničí. Já jsem měl na gymplu angličtinu, a ještě jsem si přidal anglickou konverzaci, tak jsem se odvážil – právě kvůli jazykovému vybavení – do Británie. Myslím, že na fakultě jsem získal adresy několika nemocnic, některé v Anglii a ve Skotsku, kde jsem dostal příznivou odpověď, že tam můžu přijet. Tam jsem bydlel na koleji s podobnými stážisty a jednoho rána mě vzbudily údery na dveře: ,Russia attacks your country.‘ Tak tam jsem zažil invazi a okupaci. Díval jsem se na televizi, na ty záběry, které moji vrstevníci zažívali v realitě. To bylo pohnuté. Máma mi vzkazovala, abych se nevracel. Já jsem zůstal v té nemocnici i o něco déle, než ta praxe činila, a měl jsem na příští rok nabídku stipendia na lékařské fakultě v jednom menším skotském univerzitním městě, v Aberdeen. Uvažoval jsem o tom, nicméně jsem pak začal jezdit do Londýna, dělal jsem spojku mezi studentskou skupinou Čechoslováků v Londýně a Skotsku a tam potom v Londýně vznikla taková nálada, že pojedeme vlasti na pomoc. Tak jsme byli za hrdiny, a když jsme odjížděli někdy na podzim, to snad byl listopad [1968], vlakem z Londýna, z Euston Square, tak londýnské dívky nám posílaly polibky a házely nám růže do vagonů, to bylo úžasný. No a přijel jsem do Prahy a hned jsem dostal pendrekem při nějaké studentské demonstraci.“

„My jsme jednou s kolegy z psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde jsem tehdy pracoval, jeli za Sváťou Karáskem na hrad Houska, kde tehdy dělal kastelána. A když jsme tam přijeli, tak jsme zjistili, že tam jsou policajti. Pro Sváťu si přijeli a potom ho odsoudili a Sváťa byl zavřenej asi na tři nebo na čtyři roky. My jsme se jim snažili ujet. Protože oni samozřejmě rychle zbystřili, že tam někdo je. Tak jsme se proháněli takovými borovými lesíky a nakonec jsme jim ujeli. Pak jsme si uvědomili, že oni na nás možná počkají před tou léčebnou, tak jsme nechali auto na hřbitově a šli jsme do léčebny dírou v plotě. No, a tak jsme vyhráli, že nás nenačapali.“

„Já jsem v 80. letech pracoval při psychiatrické klinice nynější Všeobecné fakultní nemocnice a tam co kotelna, to významné jméno člověka, který tam topil. Takže tam byl Petr Pithart, tam měl jednu kotelnu, Petr Fidelius, jazykovědec, tam měl další kotelnu, venku kardinál Vlk umýval výlohy, Alfred Kocáb, otec Michala Kocába, tam taky v jedné kotelně topil. Takže tam bylo živo.“

„Takzvané kecandy, což byly různé literární a filozofické semináře v bytech, čili to, čemu se říkalo bytová univerzita. Hodně často v domu po bratřích Čapkových na Vinohradech, kde bydlel malíř Brázda se svou ženou. Tak tam u nich jsme se hodně scházeli. A v těch kotelnách ve Všeobecné fakultní nemocnici, tam taky byly často literární semináře. Takže to byla docela podnětná atmosféra.“