Jiří Karabel

“Když přijeli pro nás s maminkou, vím, že nás vezli osobním autem, dva gestapáci tam byli, jeden řídil a druhý seděl se mnou vzadu. Ne, já jsem seděl vedle šoféra, pardon, a ten druhý seděl vzadu vedle maminky. Ten chlap mi tam přinesl ty dvě lodičky, šoupnul mi je tam do auta, abych neotravoval. Já byl zmatený, nevěděl jsem, co se děje. Maminka měla nějaký kostým, převlíkla se do fajnovýho. Zastavili jsme někde, ptal jsem se známýho, kde to bylo - prý asi na benešovském gestapu. Ptal jsem se, kde tam je gestapo, ale v současných dnech už jsem se to nedověděl. Tam jsme vystoupili a mě natlačili do nějakého autobusu. Tam bylo dětí víc, po té heydrichiádě. Koukal jsem z okna a maminka šla mezi dvěma gestapáky po nějakých schodech do budovy gestapa. Říkal jsem si, co se děje. Pak se autobus rozjel a to bylo naposled, co jsem ji viděl. Říkal jsem: jak to, že nepočkali na maminku? Ztropil jsem kravál, co se děje: ,Jsem Jiříček Karabel z Pinglu, číslo 20, ať mě vráti domů.' Ono to nefungovalo. Irena Hešová, nejstarší z nás, která nás měla na povel, té bylo asi patnáct let, mi to dodneška vytýká, jaký jsem dělal kravál, že ostatní děti se daly taky do řvaní, že jsem nebyl k utišení. Rodiče - na ty mám sem tam vzpomínku - mi říkali: ,Kdyby ses někde ztratil, musíš říct, že jsi Jiříček Karabel z Pinglu a oni tě dovedou zpátky.’”

„Ale naučili nás, nevím jakým způsobem. Řvali jsme, že chceme domů, ale na druhou stranu – táta, máma, já jsem na ně nečekal. Nevím, jak to do nás nalili, ale určitě měli nějaký pedagogický cit. Já jsem nečekal, že se setkám s rodiči. V Plané už jsem měl ‚rodiče‘ – tenhle pojem ve svém pravém významu nám úplně vygumovali. Aspoň mně jako nejmladšímu rozhodně.“

„Zastavili jsme. Já jsem nevěděl, co se děje. A maminku sbalili a vím, že šla do nějakých schodů, měla na sobě tmavý kostým a šla mezi dvěma gestapákama. Nás nacpali do autobusu a já na to koukal skrze jeho okna. To jsem viděl maminku naposledy. Pak se autobus cuknul a jeli jsme na tu Jenerálku.“

„Ze Svatobořic si pamatuju, že mimo tábor jsme chodili v útvaru za doprovodu esesáků a esesaček. Jednou jsem od jedné esesačky koupil kamenem do hlavy. Něco se jí nelíbilo, všichni přede mnou se skrčili, já to nestihl. Trefila mě a já do rány dostal infekci. Ošetřoval mě tam Dr. Jirka, to byl taky vězeň, a říkal, že nebudu mít jediný vlas na hlavě. Měl jsem ovázanou hlavu a utěšovali mě, že vypadám jak pilot…“

„Když byl proveden atentát na Heydricha, tak v tom jeli i moji rodiče. Protože ten atentátník Kubiš byl zraněný, měl rozseknuté obočí. A ošetřoval ho pražský doktor Lyčka a ten potom, když se vše prozradilo, utíkal z Prahy. A můj táta ho v hospodě v Srbicích ukrýval a pak ho další den v noci dovedl do nedalekých Ouběnic. Pak to celé nějaká konfidentka prozradila a všechny pozavírali. Přijeli si pro otce a já zůstal s maminkou.“