Josef Kauler

„Já jsem začal chodit do školy ve 40. roce, to už jsme byli zabraní takzvaně od Němců, čili jsme byli Protektorát Čechy a Morava. Němci zkoumali, kdo z Čechů si vzal za manželku nebo za manžela příslušníka německého národa, a těmto manželským párům navrhoval německej úřad, aby se daly k Němcům. Což se v mnoha případech stalo a jejich děti potom chodily buď extra do německých škol někde jinde, anebo zůstaly ve Mšeně a chodily s námi. A záleželo na každém, jak se s tím vyrovnal, a taky záleželo na tom, jak se ti žáci, takto odlišení, chovali. Většinou se chovali normálně jako kamarádi z dřívějška. Ale byli i takoví, kteří se vyloženě poněmčili, a pak jsme z nich měli někdy dokonce i strach.“

„Aby to vůbec přežili, tak se jim muselo pomáhat. Ve Mšeně byla početná skupina občanů, kteří jim pomáhali různými způsoby. Dokonce jeden obchodník je každý den nebo obden, nejdéle za tři dny, zásoboval jídlem, vozil jim tam rohlíky, chleba a různé další potraviny, aby měli co jíst... Tímhle způsobem se spousta mšenských občanů zasloužila o to, že tito lidé, kteří se ukrývali, vydrželi až do konce války téměř bez újmy a nikdo je nikdy neudal a neprozradil, kde se ty jeskyně nalézají. Přestože i my jako kluci jsme to věděli, ani od nás dětí se to Němcům nedoneslo.“