Jsem dnes jedním z posledních svědků masakrů v Postoloprtech
Kurt Kempe se narodil 5. srpna 1932 v Postoloprtech (německy Postelberg) jako syn truhláře Ernesta a jeho ženy Emilie, rozené Neumann z Blšan (Flöhau). V září 1938 nastoupil do první třídy v české škole, nicméně měsíc nato přišel zábor Sudet, Postoloprty se ocitly v Německé říši a Kurt společně se svými českými spolužáky musel přestoupit do školy německé. Hrůzy války si začal Kurt uvědomovat až na podzim 1944, kdy městem procházeli němečtí utečenci z Východu, a zejména potom v dubnu 1945, kdy v chladírně postoloprtského pivovaru přenocovali účastníci pochodu smrti z jednoho koncentračního tábora „poblíž Drážďan“. Kurt zubožené účastníky pochodu na vlastní oči viděl, vzpomíná, jak z hladu pojídali trávu. V posledních dnech války byl třináctiletý Kurt spolu s dalšími chlapci jakožto člen Hitlerjugend organizován v improvizované občanské obraně Volkssturm, náhodně kolem projíždějící němečtí četníci ale klukům zbraně zabavili a hodili je do městské studny, aby je s nimi nechytili Sověti a nezastřelili je. Rudá armáda dorazila do Postoloprt 9. května, už 15. května se ale z města stáhla a uvolnila místo z Prahy poslané vojenské jednotce (tu Kurt Kempe dává do souvislosti se „Svobodovou armádou“), která měla za pomoci místních Revolučních gard město „vyčistit od Němců“. Již v sobotu 26. května 1945 byli v budově místního soudu koncentrováni němečtí funkcionáři, nacisté a podobně, již té noci slyšel Kurt střelbu. V neděli 27. května se muselo do budovy místních kasáren shromáždit veškeré zbylé německé obyvatelstvo Postoloprt, včetně Kempeových. Odevzdávali cenné papíry, spořitelní knížky, šperky. Postoloprtští muži stáli stranou v zadním traktu kasáren, zpočátku byl mezi nimi i Kurt, dokud si ho nevšiml syn spřátelené rodiny Bernardových. Rudá páska na paži (znak Revolučních gard) mu dodala dostatečnou autoritu na to, aby nic netušícího Kurta převedl mezi děti. Kurt dnes ví, že mu tak zachránil život. Zatímco ženy a děti směly domů, muži ve věku 13-65 let v kasárnách zůstali. A Kurt slyšel druhou noc po sobě střelbu. Již den po masakru bylo oznámeno, že si zbylé německé obyvatelstvo musí zabalit tři kilogramy věcí na osobu, byli potom odvedeni do tábora v bažantnici. Tam Kurt strávil přibližně měsíc, v té době byli do Postoloprt přivedeni muži ze sousedního Žatce, kteří byli též postříleni. Po čtyřech či pěti týdnech pobytu v postoloprtské bažantnici byl Kurt spolu se skupinou přibližně stejně starých chlapců odveden na polní práce do nedaleké Vidovle. Vzpomíná, jak musel za trest v únoru stát tři hodiny na sněhu a utrpěl omrzliny či jak ho bili, když se pokusil ukrást brambory. Po devíti měsících nucených prací byl Kurt v březnu 1946 převezen do shromažďovacího střediska v Žatci, odkud byl po přibližně dvoutýdenním pobytu odtransportován v otevřených dobytčácích přes Cheb do Bavorska. Tam ho pomocí Červeného kříže našel jeho strýc, který později identifikoval i Kurtovu matku a sestru. V roce 1950 se vrátil ze sovětského zajetí i otec. Ještě před tím, v roce 1947, se ale Kurt zúčastnil setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu. Na tomto setkání Kurt vyslechl z první ruky svědectví přeživších mužů, až tehdy pochopil rozsah postoloprtské katastrofy. Do Postoloprt by se dnes již vrátit nechtěl – nesmířil se ani s tím, že si místní masakry na Němcích nedostatečně připomínají.