Čestmír Klos

„Česko vůbec o ochraně přírody, ochraně krajiny a hlavně ochraně vůbec lidskýho zdraví ve smyslu ekologickém neuvažovalo. Tady to byl jen takovej přídomek k Ministerstvu kultury. Potom dokonce bylo rozhodnuto a ochrana krajiny a přírody přišla pod Ministerstvo vnitra. Takže úplný nesmyslný zařazení. A všude to bylo na okraji. Jak na kultuře, tak na tom Ministerstvu vnitra to byl jen takový přívažek. Nikdo se centrálně nebo generálně životním prostředím nezabýval.“

„Vzpomínám si, a to má souvislost s mojí pozdější angažovaností pro přírodu, jak jsme si jako školní dítka strašně moc přály, aby na poli konečně byla ta mandelinka bramborová, americký brouk, který trápil celou společnost. Protože my jsme se jako děti plahočily po polích a ti naši soukromí zemědělci obhospodařovali pole tak, aby tam mandelinka nebyla. Oni tam rozhodně nedávali žádnou chemii, protože o ní se tehdy ještě nemluvilo. Pamatuji, jak náš pan řídící nás vedl v čele do toho bramborového pole, a když se konečně našel brouček mandelinky, jak jsme byli prostě hrdí, že jsme mandelinku našli. Pak jsem se už v dospělosti dostal na nějaká pole JZD – no tam těch mandelinek bylo a nikomu to nedělalo potíže. Asi v nějaký rozhodný moment tam nalítlo letadlo, polilo to a bylo po škůdci. Ale tehdy dříve to byl dokonce do dětí a do celé společnosti neustále vnucovaný prvek, že nám někdo škodí a tu mandelinku nám tam naschvál roztrušuje.“

„Nepsalo se o tom veřejně. Už se to tlumilo, protože ten tisk měl jednoho vydavatele a to byla Komunistická strana Československa. Tak ty strejci – oni byli čím dál hloupější – jak o tom ty hlupáci o tom rozhodovali, tak to se plnilo. Nepsat o něčem je strašně jednoduchý. To se prostě najednou ví. Ten redaktor ví, že si neudělá problém, aby najednou napsal: ‚Ohrožená jizerská louka‘ ,protože dejme tomu poslední smrčky, který tam jsou – protože jinak na jizerský louce nejsou žádný smrčky – umírají. To by si samozřejmě nikdo nedovolil napsat tak otevřeně, než v nějakejch polemickejch článcích. Ale ono jich taky moc nebylo.“

„Na vojenské akademii to bylo neuvěřitelné. Drezírovali nás v politických předmětech. V rámci studia jsme museli zvládat nejen konstrukci letadel, ale i marxistickou filozofii – a tam člověk zažíval děsivý věci, a to byl obrovský nápor na mysl. Byli ale vnitřně rozpolcení, dříve tam totiž byla silná generace folkloristů a učitelé měli blízko i k tomuto. Bylo to v Brně, bylo tam blízko na Slovácko. Zřídili k tomu dokonce pracovníky zaměřené na vojenskou lidovou tvořivost. Aby neztratili placená folkloristická místa, hájili po rozpadu folkloristických celků i náš satirický soubor. Na to, že ten soubor vznikl ve vojenském prostředí, byl přitom značně kritický. Například jsme nacvičovali spartakiádu s kávovými mlýnky.“

„No tak samozřejmě ten Černobyl – sháněli jsme si ty údaje všelijak. Ale ten Černobyl byl opravdu největší zážitek tý doby, protože dokazoval úplně všechno. Tu prolhanost režimu nebo schopnost režimu před námi občany tutlat to nebezpečí. Zatímco Poláci třeba fasovali jodový tablety a jiný státy, který na tom byly úplně stejně. To znamená to ohrožení mrakem a když máme štěstí, tak se nic nestane. Když nemáme štěstí, spadne na nás déšť plný radioaktivity. Když na východním Slovensku, součásti Československa, začaly umírat slepice na rakovinu hromadně, to i ty obyčejný chovatelé začli přičítat Černobylu. Ale nedostali na to žádnou oficiální odpověď a nikdo se o to nestaral. Všem to bylo jedno. Proti Sovětskému svazu a jeho radioaktivitě nebyli ochotní vystupovat. A myslím si, že ty výsledky, který se k nám dostaly, jsou tutlány doposavad.“