Bohumil Kolář

„Souzen jsem byl ve skupině jedenácti zločinců, z nichž kněží byli Bradna, Pilík a já. Bradna dostal 15 roků, Pilík dostal 12 roků a já jsem dostal 10 roků. Fyzické tresty byly průběžné, protože tam byl hrozný hlad. Tam každý zhubnul pořádně. Takže byly případy, že někdo vážil sto kilo a po vyšetřovací vazbě vážil 50 kilo. Takže to bylo průběžné. Užili jsme tam pořádnou zimu nebo nám dávali poloviční stravu, když nebyli spokojeni s tím, co vyšetřovanec vypovídal. To bylo celkem běžné. Jinak zvlášť mimořádné fyzické násilí já jsem nezažil. Já jsem pro ně nic neznamenal. Já jsem nebyl nikdo, od koho by mohli čekat, že bude prozrazovat kdovíjaká státní tajemství nebo že bude vědět o spoustě dalších a podobně. Ovšem ty, u kterých to čekali, tak potom týrali opravdu strašně. Co potom jsem slyšel od těch spoluvězňů, to byly skutečně historie, opravdu horory.“

„Moje krédo je totožné s krédem, které se modlíváme každou neděli, takže toto. A poselství, které z toho taky ze všeho zase vyplývá. Já, když jsem byl svěcen na kněze, tak jsem měl natisklé primiční obrázky, na kterých jsem měl slova, ke kterým se nesčetněkrát vracím. Jsou to slova 3. kapitoly 11. verše Prvního listu Korinťanům: ‚Nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, který je položen, kterým je Ježíš Kristus.‘ A zkušenost – jak soukromá, tak rodin, tak společnosti, tak globální – tomu dává za pravdu znova a znova.“

„Za mřížemi jsem se setkal i s faráři z jiných církví, těch ovšem bylo jenom několik, neboť tyto církve se zdaleka nezdály režimu tolik nebezpečné, nehledě na to, že byly mnohem méně početné. Takže jsem se setkal s pár duchovními československé církve, evangelických církví, svědků Jehovových a taky s adventisty. Ty vztahy mezi námi byly ovšem výborné, to jsme skutečně byli bratři. Takže i s těmito, kteří byli nekatolíci, to nebylo překážkou, takových vztahů bratrských tam skutečně bylo, to byl jeden z těch velikých přínosů toho kriminálu. Že se tam vytvořilo velice rychle přátelství, když přišel někdo nový, jednak tam našel známé, protože skoro každý ten kněz, který byl nově zatčen, znal některé duchovní, kteří už tam byli, a seznámil se s dalšími. Takže ta atmosféra bratrská i s nekatolickými duchovními tam opravdu byla. Opravdu, ať někdo měl jakoukoliv funkci, ať to byl biskup, univerzitní profesor nebo poslední kaplan či bohoslovec, který ještě knězem nebyl, ale řadili je mezi nás, tak všichni jsme byli bratři. Všichni jsme si samozřejmě tykali a oslovovali se křestními jmény. Prohovořily se nejrůznější záležitosti. Takový koncil bychom nedokázali zorganizovat nikdy, jako nám zorganizovali komunisté.“

„Bylo to tak. Páter Bradna byl zatčen. Byl to můj spolužák ze studií a soused z vedlejší farnosti, kaplan. Oni ho zavřeli, ale v počátku to ještě neměli tak zaběhnuté, a zjistili, že nemají žádný podklad pro věznění, tak ho pustili. On však dostal znova varování, aby se nevracel domů, že ve farnosti na něho čeká StB. On věděl, že by ho čekal kriminál, tak se snažil někde schovat. Ovšem já jsem o tom všem věděl, ale ani jeden jsme to samozřejmě nikde nevykládali. Teď ovšem znali jsme se s některými studenty, kteří se chtěli dostat do římského semináře, do Nepomucena a rádi by se tudíž dostali za hranice. V těch prvních letech to pořád ještě jakžtakž šlo, ještě nebylo dokončeno oplocení z ostnatých drátů nabitých elektřinou, takže to skutečně šlo, i když obtížně a s rizikem. Ovšem stalo se, že jeden z těchto studentů se setkal s člověkem, o kterém si myslel, že k němu může mít důvěru, a který mu nabídl, že mu to nějak zprostředkuje. Byl to však nasazený příslušník StB, provokatér. Tím se stalo, že oni spadli do této sítě. A protože u někoho z nich našli dopis napsaný ode mne, tak na základě toho dopisu pro mne přišli.“