Ferdinand Korbel

„Naše chalupa byla obsazená. Tam byly tři byty v tý chalupě. Takže jsme se vrátili do jednoho bytu, kterej byl prázdnej. A ty, co tam byli jako přídělci, že se budou stěhovat jinam. Sami od sebe, oni už tam bejt nechtěli. Že si objednaj přepravu. No a když matka potom musela někam do Třeboně na úřad kvůli papírům, tak než se vrátila, tak oni byli odstěhovaní – ale se vším! On už tam ale všechen [náš] nábytek [tehdy] nebyl. Ta první vlna [rozkrádání], to bylo hned, to si rozebrali lidi ze vsi, co tam bylo lepšího. Ty partyzáni ty prázdný baráky taky vyčistili. No a tady [u nás] byl nějakej dobytek, tak něco si rozebrali ty hospodáři, co tady hospodařili. Zůstala tam jenom asi jedna kráva, tu ani oni nechtěli, taková starší... No, a zase se začalo hospodařit, no.“

„Prakticky všechno způsobil Maxa. Říha byl jenom lotr, nic jiného než lotr. Vitorazsko ničil Maxa. Ten osobního nemoh mít vůbec nic. Když přijel první den, tak [měl] na návsi nějakej proslov. ,Všem se budu mstít!‘ tam vyhlašoval.“ – „Když se vrátil z koncentráku?“ – „Jo. A taky se pomstil, no.“

„Tady dělala nějaká Chmelařová – taky velká revolucionářka. Lítala po vsi a křičela: ,Chlapy postřílet a ženský s dětma zašlapat do bahna!‘ To bylo ten den, kdy nás vyháněli. Takhle ona lítala po vsi a tohleto řvala.“

„Jestli za první republiky byla někde bída, tak [ta bída byla] hlavně v tom pohraničí. Někde třeba se dostávaly žebračenky, ale tady si museli lidi zapálit chalupu nad hlavou, aby vůbec přežili, protože baráky se pojišťovaly a zapalovaly se. Moji rodiče to udělali dvakrát za první republiky. Pojištěnej barák, a vyhořel, no. Pojišťovna to zaplatila. Takhle vyhořeli prakticky všichni sedláci na Tušti. A Rapšach hořel každej den, pomalu. I s těma hasičema byli domluvený, že zkrátka… Než se sešli hasiči, tak barák shořel. Bylo důležitý, aby padnul komín, aby zkrátka ta škoda byla co největší. Taková tady byla bída na tom Vitorazsku. Jako kdyby chtěli záměrně ty lidi otrávit. Bylo tady pár lidí, kteří byli jako Češi rození, i jejich manželky, měli český školy, přišli sem hlavně po tom dvacátým roce a těm šly úřady na ruku, ti se měli líp. Ale jinak, to původní obyvatelstvo bylo… Jako kdyby ho chtěly úřady úplně znemožnit.“

„No, tak u nás se doma mluvilo česky normálně, protože matka, ta se sem přivdala z vnitrozemí v roce třicet sedm, do Tuště, takže ta mluvila jenom česky. A jinak, otec, ten měl německý školy a česky uměl dobře. Ale písmem ne. Protože písmem, zkrátka… No když jsem čet některý jeho dopisy, tak to bylo vidět, že zkrátka školy nemá. Ani jeho sestra. Dvě sestry měl a jedna byla tady taky, ta právě byla s náma odsunutá, vyhnaná. No tak ta taky moc… Když nám potom z Rakous psala, tak se to těžko luštilo. Ale jinak se mluvilo u nás česky, no.“