Inge Kosková

„To bylo právě hezké, že ten vnější tlak přiměl lidi stejných zájmů, jako byli výtvarníci, k tomu, že se scházeli. Třeba jsme se scházeli u Vaška Stratila, Oldřicha Šembery, donesli jsme, co děláme, nebo jsme u Vaška kreslili a povídali si a povzbuzovali se, protože jsme nemohli vystavovat, nikdo nás moc nechtěl. Takže se lidi stmelili. To potom, po devadesátém roce, už tak nebylo. Lidi se rozptýlili, ale možná jsme i zestárli. Někdo sám vystavoval v Německu, někdo jel do Maďarska, už nebyl ten vnější tlak se sejít. Dobré centrum bylo také to Divadlo hudby a pak byla místa setkávání tam, kde se dělaly ty výstavy.“

„Jen v šesté a sedmé třídě jsme měli výtvarnou výchovu v Jablunkově. To jsem dojížděla. Byl tam moc prima učitel Svačina, chodila jsem k němu chvilku do kroužku. Tehdy tam nebyla žádná základní umělecká škola ani nikdo. Jen někteří lidé říkali: ‚Dobře jste tu podobu vystihla‘, nebo něco takového. Ale odborné vedení jsem do těch čtrnácti let neměla. Jenom ve škole, když jsme kreslili. Na národní škole mě pak paní učitelka nechala, abych si kreslila, co chci, a nemusela jsem plnit úkoly, které zadala. Bavilo mě to.“

„V roce 1968 jsem ještě učila v Přerově. Nás se to dotklo v tom, že ředitel školy si vyžádal souhlas, že nás všechny podepíše. My jsme se nebránili, což asi nebylo dobře. Jinak bychom ale okamžitě přišli o místo. Byli jsme málo odvážní, protože někteří lidé to udělali. Nevím ale, jestli ve školství. Zapsal nás tedy, že nemáme námitky proti vstupu vojsk, nebo jak byla ta formulace. Pak jsem cítila u žáků, že po sedmdesátém roce najednou zmizelo u nich takové to chtění a dělat něco radostně, ochotně a zevnitř. Jako by bylo žákům všechno jedno. Ale mohl to být jenom pocit. Jako by neměli radost z práce. Někteří. Ne asi všichni. Pak se to ale zase nějak urovnalo. Byla jsem v Přerově do pětasedmdesátého roku.“