Inge Kosková

„Jen v šesté a sedmé třídě jsme měli výtvarnou výchovu v Jablunkově. To jsem dojížděla. Byl tam moc prima učitel Svačina, chodila jsem k němu chvilku do kroužku. Tehdy tam nebyla žádná základní umělecká škola ani nikdo. Jen někteří lidé říkali: ‚Dobře jste tu podobu vystihla‘, nebo něco takového. Ale odborné vedení jsem do těch čtrnácti let neměla. Jenom ve škole, když jsme kreslili. Na národní škole mě pak paní učitelka nechala, abych si kreslila, co chci, a nemusela jsem plnit úkoly, které zadala. Bavilo mě to.“

„V roce 1968 jsem ještě učila v Přerově. Nás se to dotklo v tom, že ředitel školy si vyžádal souhlas, že nás všechny podepíše. My jsme se nebránili, což asi nebylo dobře. Jinak bychom ale okamžitě přišli o místo. Byli jsme málo odvážní, protože někteří lidé to udělali. Nevím ale, jestli ve školství. Zapsal nás tedy, že nemáme námitky proti vstupu vojsk, nebo jak byla ta formulace. Pak jsem cítila u žáků, že po sedmdesátém roce najednou zmizelo u nich takové to chtění a dělat něco radostně, ochotně a zevnitř. Jako by bylo žákům všechno jedno. Ale mohl to být jenom pocit. Jako by neměli radost z práce. Někteří. Ne asi všichni. Pak se to ale zase nějak urovnalo. Byla jsem v Přerově do pětasedmdesátého roku.“

„V roce 1968 byla možnost jet na zájezd do Itálie, který pořádala Kroměříž. Jely dva autobusy do Itálie. Měli tam časopis, v němž byl tank a lidi v rubáškách a nějací vojáci. Tehdy Italové obdivovali Dubčeka a říkali, že tohle nás čeká. My jsme tomu nevěřili a hrozně jsme se tomu smáli. Přijela jsem ze zájezdu v pondělí, a za den nebo dva přijely tanky. Lidi běhali, sundávali cedule, i v Olomouci. Já jsem se jednou zdržela u přátel a nechtěli mě pustit ven, protože byl zákaz vycházení. V tiskárnách měli natištěno, jak se budeme chovat, když tu budou Rusové.“