"Uvědomuju si, že když byla anticharta, teď se o tom hodně píše. Já jsem to zažila na té střední škole ekonomické a tenkrát to bylo strašné, to se dodneška stydím. My jsme měli ve sborovně takový velikánský stůl a tam se podepisovaly ty anticharty, aniž by lidé věděli, co tam je, v té chartě. Já jsem to v té době taky nevěděla, já jsem se to dozvěděla až zpětně, když se ke mně dostaly ty materiály. A přesto si ředitel sedl ke stolu a řekl: 'Tady musíme podepsat nesouhlas,' a s nikým se nebavil a poslal to jako oběžník. Všichni se podepsali. Teď já jsem na ty lidi koukala a teď jsem si myslela, že když se ke mně papír dostal, tak třeba tam něco je. Tam nebylo vůbec nic, vůbec jsme nevěděli, co tam je. Tak jsem to předala dál. Prostě jsem to nepodepsala a předala dál. Kolega, co seděl vedle mě, říkal: 'Ale vy jste se nepodepsala,' ještě mě upozornil. Prostě jsem to nepodepsala a teď jsem koukala na ty lidi. Strašně jsem se styděla - za ně, ale dneska zpětně si říkám, nevím v jaké byli situaci. Měli rodiny, měli děti, měli támle něco, někdo měl jiného něco. Já jsem byla svobodná, já jsem tenkrát neměla žádné závazky. Takže jsem si to mohla dovolit. A taky jsem z toho žádný postih neměla. Až pak později jsem potřebovala větší byt, asi v tom hrálo roli tohle. Ale jinak jsem vlastně žádný postih neměla."
"Já protože jsem byla vycvičená tím zapisovatelstvím u soudu jako dobrá písařka, tak jsem hodně přepisovala na stroji. Tenkrát ještě nebyly kopírky. Ty se teprve rodily. Takže vždycky deset kopií, přes takzvané průklepáky. Takže desátá kopie už skoro nebyla čitelná. Ale těch deset byl takový optimální počet kopií. To byly večery a večery, noci a noci, kdy jsme to přepisovali, i chartu si pamatuju, že jsme taky přepisovali, znění charty. Tam bylo spíš zajímavé to, že za nás se začaly objevovat i kopírky. Tenkrát ale byly jenom v několika vybraných institucích samozřejmě. Bylo to strašně hlídané, i ty cyklostyly byly hrozně hlídané. My jsme přesto našli jeden podnik, kde jsme pak v noci... bylo to shodou okolností právě přes toho mého bratra a přes jeho dívku, která tam pracovala. Tam to z nějakého důvodu kontrolované nebylo a my jsme tam v noci chodili kopírovat, ten samizdat. To si pamatuju dodneška, jak jsme se tam plížili po těch chodbách k té kopírce. Jak jsme měli strach, protože tam byl vrátný. No, bylo to dobrodružné. Je to takové zajímavé období mého života a dodneška to mám schované, všechny přepisy toho. Mám docela velkou sbírku."
"Takovým zlomem bych řekla, že byl Palach a jeho pohřeb. To tenkrát jsme na tom pohřbu byli, to bylo něco neuvěřitelného, to je jeden z mých nejsilnějších zážitků, ten pohřeb. To plné Staroměstské náměstí, teď všichni ti představitelé té univerzity se všemi těmi svými odznaky. Jak to bylo důstojné a takový obrovský patos z toho vyzařoval. To je opravdu hodně hluboký zážitek. To je ve mně zakotvené dodneška a je to jedna z takových těch nejsilnějších vzpomínek, které už asi nic nezahladí. Myslím si, že to byl zlom u leckoho. Tam spíš bylo horší to... já jsem říkala, že ta jeho smrt byla určitým zlomem, protože ta jeho smrt byla protestem a zároveň apelem na lidi, aby nedali zapomenout na myšlenky roku 1968. Jenže já jsem sama byla svědkem, jak se na to zapomínalo, jak se všechno postupně vracelo do těch kolejí z let před ním a lidi hlavně o tom odmítají mluvit. Chtějí zapomenout, chtějí se začlenit, chtějí nemít problémy, a aby na ně nebylo moc vidět. A začal takový ten život, který tu byl dlouhou dobu, lidé začali budovat ty svoje chalupy, prostě angažovali se jinak. Ale byl to už takový ten konzum, ten konzumní životní styl, který mi vždycky hrozně vadil."
Eva Koudelková se narodila 6. března 1949 v porodnici v Náchodě jako Eva Mikešová a svoje dětství a mládí prožila v Hronově. Její pradědeček Josef Šára byl evangelický duchovní a rodina z matčiny strany se hlásila k víře i v letech komunistického režimu, zatímco otec pamětnice Václav Mikeš byl přesvědčeným komunistou. V letech 1964 - 1967 Eva studovala na gymnáziu v Náchodě a toužila stát se novinářkou. V roce 1967 nastoupila na Fakultu osvěty a novinářství UK v Praze. Velmi ráda vzpomíná na studia v době pražského jara a se smutkem sledovala proměnu společnosti po roce 1968 a změnu poměrů na fakultě, na které se vyměnilo vedení a její celkové zaměření. Na fakultu přestala chodit a odstěhovala se do Berouna, kde pracovala jako dělnice. Nějaký čas pracovala jako průvodkyně na Karlštejně a jako zapisovatelka u soudu. Nakonec se jí podařilo dálkově vystudovat češtinu a angličtinu a učila jazyky na střední škole v Berouně. Podílela se na rozmnožování a šíření samizdatové literatury. V roce 1984 se s rodinou přestěhovala do Liberce, kde žije dodnes. Od roku 1990 vyučuje na pedagogické fakultě v Liberci. V roce 2000 založila nakladatelství Bor, které se věnuje regionální literatuře a za svoji existenci vydalo již přes 200 knih.
