„To byla pro mě velice silná událost. (Kolikátého to bylo?) Osmého května 1945. Bylo to před polednem. Mám dojem, že to bylo po jedenácté hodině, kolem půl dvanácté. Právě když jsem šel z toho náměstí, kde projížděly kolony, šel jsem domů, protože jsem se chtěl napít a hlad jsem taky měl, tak se ozvala někde nějaká rána veliká. Pak jsem taky slyšel jako řehtačku, ale to byly nějaké kulomety. Nevím přesně, jestli to stříleli po letadlech, nebo jestli to bylo z těch letadel. Na Bělském náměstíčku se objevil otec a říkal, ať honem utíkám do krytu, do sklepa, ať se jdu schovat. Tak jsem běžel domů pro kufr, byl jsem rozrušený a nemohl jsem ho hned najít. Tak jsem se potom sebral bez kufru, utíkal jsem dolů do sklepa a teď, jak jsem otvíral dveře od sklepa, tak najednou strašná rána, dveře se takhle rozlítly a já jsem po schodech slítl dolů. Tlaková vlna mě tam hodila. Tam už byli schovaní lidi a s nimi jsme tam nějak přečkali ten nálet. Jak už jsem říkal, ozvaly se detonace zdálky, pak se blížily, pak už jsem si říkal, že je konec, a zase se vzdálily. Takhle to bylo asi třikrát nebo čtyřikrát.“
„Velitelem divize byl hrdina Sovětského svazu, generál Tesařík. Tenkrát ještě nebyl generál, byl jednooký. To jsem tam přišel, byli jsme tam převeleni, tak jsem tam šel se skupinou, vedl jsem tam ještě tři další kluky, kteří se mnou sloužili. Přijelo auto, osmička tatra, vystoupil nějaký důstojník asi dvacet metrů nebo třicet. Takhle se podíval a: ‚Ke mně!‘ Tak jsme šli. Ozvalo se: ‚Poklusem!‘ Tak jsme přiklusali, pozdravil jsem. On: ‚Na jakou vzdálenost se zdraví, soudruhu rotný?‘ Říkal jsem: ‚Na tři až pět kroků, podle předpisu.‘ ‚Jestli někdo bude mě, hrdinu Sovětského svazu, zdravit na tři až pět kroků, tak uvidí, jak s ním zatočím.‘ Takové bylo moje první setkání s ním, naštěstí poslední.“
„Postupně se to vylidňovalo, ale hned se tam zase stěhovali Češi. Jenomže ti se tam nastěhovali a třeba za tři neděle nebo za měsíc najednou byli pryč. Přijeli s prázdným a odstěhovali se. To byly takové doby zlatokopecké, kdy vyrabovali a sebrali nábytek a všechno, co se dalo, a zase nazpátek. Někteří zůstali hned a někteří se zase stěhovali do těch domů, které už byly dvakrát vyrabované… To je ono, právě proto asi k tomu všemu docházelo, proto třeba to koupaliště bylo zdevastované úplně a víc věcí dalších. Některé další domy, které byly vyrabované víckrát, tak další lidi se tam už nechtěli nastěhovat. Takže zůstaly prázdné, až se zlikvidovaly. Propadly se střechy a konec.“
„Tam, představte si, že tu demonstraci rozháněli, a přímo mně se stalo s tou sestrou, Jiřinou, že na nás najížděl obrněným transportérem, ale tak, že vyjel na chodník. To jsme byli naštěstí, zrovna tam byl vchod nějaký do domu, takže my jsme vlítli tam a stačili jsme mu uhnout natolik, že těsně nás minul. Jsem tam Jiřku strčil a vlítl jsem za ní. Tam bylo místa jen ke dveřím. Tam jsme byli namáčknutí a on těsně u toho projel. (To bylo na náměstí?) Ne, to bylo v ulici Barvířské.“
Zdeněk Kraus se narodil 9. února 1933 v Kateřinkách u Liberce ve smíšené česko-německé rodině jako první ze dvou synů. Otec, vlastenecky založený Čech, pracoval jako policista, matka, která pocházela z německé rodiny, pracovala jako kadeřnice v salonu svých rodičů. Na podzim 1938 po záboru Sudet a připojení pohraničí k Německu utekla čtyřčlenná rodina Krausových z pohraničí do vnitrozemí. Několik týdnů strávili ve sběrném táboře v Jabkenicích, později žili krátce u příbuzných v Letinách u Plzně a šest válečných let strávili v Mladé Boleslavi. Otec, který pracoval jako kriminalista, se zapojil do odboje. Jako dvanáctiletý chlapec zažil Zdeněk Kraus bombardování Mladé Boleslavi 8. května 1945 i konec války ve městě. V květnu 1945 se rodina vrátila do Kateřinek, odkud byla po válce většina německého obyvatelstva odsunuta. Po vyučení a studiu na Vyšší průmyslové škole strojní absolvoval Zdeněk Kraus v letech 1954-1956 základní vojenskou službu v Českém Krumlově a v Mladé u Milovic. Po návratu z vojny byl až do odchodu do penze zaměstnán v Libereckých vzduchotechnických závodech (LVZ) jako konstruktér. V Liberci zažil události 21. srpna 1968 a také demonstraci při jejich výročí v srpnu 1969. Zdeněk Kraus, který vychoval pět dcer, žil v době natáčení rozhovoru v Liberci. Zemřel 14. dubna roku 2021.
