„Maminka mi říkala, že jsem s ní hodně chodila, my jsme hodně zpívaly. Byla jsem holčička hodně roztomilá, blondýnka, taková nebojácná. Když jsme spolu chodily po městě na nákupy, tak já jsem zpívala: ‚U našich kasáren stojí večer stráž, nečekej Adolfe, nás se nedočkáš. Přijď, Adolfe, časně zrána, uvítá tě z děla rána, budem mašírovat. Pojď s námi, Ádo, taky mašírovat, ať taky něco užiješ. Až budou večer z nebe bomby padat, tak ty taky jednu dostaneš. Dostaneš ji do hlavy, žádnej ti ji nespraví. Tam bude celá vaše rota koukat, jak umí naši bojovat.‘ To jsem zpívala náruživě a teď tam chodili ti nacisti. Oni byli jeden čas ve škole, my jsme se potom učili na radnici. Koukali se na mne obdivně a říkali schöne, jak krásně zpívám, říkali mamince obdivně. Maminka se úplně kácela, že kdyby věděli, co já zpívám.“
„Jenže on (Otta Ornest – pozn. ed.) těsně před tím byl u mne a řekl mi, že si potřebuje schovat ty věci. Tak jsme je schovali pod vanu. Oni ho potom zatkli, hned druhé ráno jsem věděla, že byl zatčený. A teď byla starost, co s tím, co je pod vanou, protože on to věděl. Tak se mi podařilo v noci ve čtyři hodiny… Znala jsem jednu rodinu z kostela, takže jsem ve čtyři hodiny ráno tam zazvonila a schovala jsem to u nich. Byla to rodina Černých, ona byla lékařka, manžel inženýr a tam to bylo. Bylo to ještě komplikovanější, protože ještě ten večer byl u nás salesián Josef Šplíchal a měl u nás bytovou mši. Když u nás potom zvonili a nesli od Otty dopis, že to (materiály – pozn. ed.) mám vydat, já jsem jim nechtěla otevřít. Říkala jsem, že ne, že neotevřu. Otevřeli, dali mi dopis a už tam byli. Já jsem věděla, že je nesmím pustit do pokoje, kde byl ten Josef Šplíchal, ten salesián, protože měl věci na mši. Jeho by zatkli jako tajného kněze, že neměl souhlas. Takže jsem to udělala tak, že jsem řekla, že tedy jako ano, oni věděli, že to je pod vanou, ne, ne, ne, není to pod vanou, já jsem to šla už schovat.“
„Takže mne uvedl k Tomáškovi. Já jsem s ním mluvila. On byl takový naivní, on si myslel, že když pustí rádio, tak nebudou slyšet, co si povídáme. Tak tam pouštěl to svoje rádiíčko a já jsem mu říkala, co to tedy psali, že přeci musí vědět, že u nás není náboženská svoboda. A on říkal: ‚Víte, vy máte pravdu a my máme taktiku.‘ A já jsem říkala: ‚Je to tak dobře?‘ A on zavrtěl hlavou, že ne. Tak jsem říkala: ‚Proč?‘ On byl ohromně povzbuzený, potom mne dokonce biřmoval v kapli a Věra Turková mi byla za kmotru. A říkal: ‚Přijďte kdykoliv, hrozně rád vás uvidím.‘ Já jsem potom k němu přišla jako mluvčí Charty a požádala jsem ho o požehnání. Byl ohromně dojatý, že jako matka tří dětí se vydávám do takového nebezpečí. A tak mi požehnal. Říkal, že on má tu moc, že může vyslat do misií. A tak mi dal takové zvláštní požehnání vkládání rukou, kdy mne vybavil pro to, že jsem jako misionářka v tom prostředí v Chartě i tam, kde se všude pohybuji.“
Marie Rút Křížková se narodila 15. června 1936 ve středočeském Miličíně. Je českou literární historičkou, spisovatelkou a pedagožkou. Po podpisu Charty 77 působila od roku 1983 jako její mluvčí. Celý svůj život věnuje kompletaci a vydávání díla básníka Jiřího Ortena, který se stal její životní láskou. V roce 1968 dálkově vystudovala FF UK, doktorát získala až v roce 1991. Za doby tzv. normalizace jí nebylo umožněno učit, pracovala jako lesní dělnice a na poště. V té době zažila několik domovních prohlídek a výslechů Státní bezpečnosti. Po roce 1989 se mohla vrátit ke své profesi, spolupracovala s pražským divadlem Miriam, s Knihovnou Václava Havla a vydala několik svých knih. Má celkem tři dcery a v současné době žije střídavě v domově pro seniory v pražských Vysočanech a v rodném Miličíně. Marie Rút Křížková zemřela 4. prosince 2020.
