Hana Krušinová

„Mezi těma gestapákama byl jeden Čech, kterej se dal ke gestapu. Jestli babička nebo ti Kadeřábkovi nevím, ale oni prostě říkali, že chceme věci, že potřebujeme na nás. Tak on přijel, byt odpečetil, my jsme si to vzaly a zas to zapečetil. (A co jste si vzaly?) Na sebe věci, co jsme potřebovaly. Sestra když tam šla, tak chtěla zlato, ale gestapáci jí řekli, to že jí dát nemohou. Dávali jí albumy a ona ty albumy strčila zpátky, když se nekoukali. Takže ti Kadeřábkovi nám je večer, když tam vlezli, tak nám ty albumy vytahali a tak nám zůstaly...“

„Když jsme se vrátily domů po válce, šly jsme k babičce. Tenkrát sváželi vězně k lékařskému domu na Vinohradech. To bylo na Bojišti. A my jsme tam pořád chodily se koukat, jestli nepřijedou rodiče. A když už to trvalo dlouho, tak babička vyndala úmrtní listy, které dostala, a dala nám je. Sama si myslela, že by se mohli vrátit. Říkala, že v první světové válce přišly úmrtní listy, ale ti lidé se pak vrátili. Tak si třeba babička taky myslela, že se vrátí. Ale tak to nebylo. Bylo to hrozný, moc dlouho jsme plakaly.“