„No to bylo hrozný, my jsme spali doma a zazvonil telefon někdy v půl druhý v noci. Tak jsem k tomu šla a pak jdu k manželovi a říkám, že volal známej, že jsou v Praze Rusáci. Manžel říkal prosimtě, ty se někde napili, to není možný. My jsme tomu nevěřili, takový sprosťárně, že by se to mohlo vůbec stát. Tenkrát jsme bydleli v Libni, tam co teď bydlím a já říkám: 'Poslyš, ono je to asi možný, protože nad náma lítaly letadla, který tam nikdy před tím nelítaly'. Tak jsme šli k radiu a už jsme slyšeli, že jsou tady Rusové. No a teď co máme dělat. Tak ráno jsme přemýšleli, co budeme dělat a já povídám, oba jsme ze zdravotnictví, nevíme, co bude, jestli budou střílet. Tak pojedeme k tobě do ordinace, kdyby lidi potřebovali pomoc. Odjeli jsme autem do Ďáblic a tam jsme zůstali čtyři dny, abychom viděli, jestli budou střílet a lidi budou potřebovat nějakou pomoc. Netvrdím, že já bych byla nějak moc zkušená, ale rozhodně bych věděla, co dělat, kdyby mi manžel řekl, co dělat. No a tam jsme byli a poslouchali jsme rádio a pak jsme se vrátili domů a normálně do práce."
„Když přišla potom revoluce, tedy, že Němci měli odejít po skončení války, tak v tý naší ulici se stavěly barikády. Nalítávaly tam německý letadla a házely pumy na ty barikády, takže je zase zničily. A my jsme, to bylo od 5. května, jsme seděli ve sklepě tam. 9. května ráno se začala šířit zpráva, že přijeli Rusové. Tehdy jsme je tedy vítali všichni. Ale my jsme je šli uvítat a přiběhli jsme takhle k Anglický ulici a oni vám tam jeli Němci seřazený na takových náklaďácích, mezi koleny drželi pušky a opouštěli Prahu. A samozřejmě byli perfektně organizovaný, to oni vždycky. No takže, kdyby to byli obrátili, tak bylo po nás. Takže jsme se zase rozběhli a běželi jsme zpátky. A hodinu na to byli u Ludmily Rusové."
„Právě když jela [maminka] do Rakovníka se zeptat, jak to vlastně bude, tak šla na vojenskou správu a oni jí řekli: „No, Němci zejtra obsazujou Sudety.“ To bylo ten konec toho září. A máma říkala: „Ježíšmarjá, ale já tam mám celej byt, všechno.“ To maminka vyprávěla, říkala, že jí ten šéf tý vojenský správy tam řekl: „Pánové, vy čtyři“, ne osm jich bylo „vás osm vezmete tyhle dvě“ vojenský, říkali pětitunky, to já nevím, „jedete fasovat všichni pušky, fasovat ostrý a jedete s paní do Duchcova.“ No máma říkala: „Ježišmarjá, já tady mám ale kousek odsud malý dítě a rodiče“, protože taky tam už byla babička s dědou. „Já nevim, jak to mám udělat.“ A ten vedoucí prej řek: „Prosimvás, když se bude něco dít, lehněte si na zem a oni to za vás vyřídí.“ Tak za těchhle okolností jela tam. Odjela večer a vrátila se ráno. Měla všechen nábytek, i porcelán, takže máme my rodinnej porcelán, byl s růžičkou, to tenkrát se nosilo, když se rodiče brali."
„Ten Duchcov bylo takový pěkný město tehdy, bylo tam ale dost Němců, ale nebyly s nimi žádný potíže. My jsme celkem žili všichni dost v klidu, dokud se teda nezačal čepejřit Henlein, no tak jak to bylo i s Hitlerem. No, a takže já jsem tam začla chodit do školy a čtrnáct dní jsem chodila do školy a byla mobilizace. Takže maminka mě ráno probudila, my jsme bydleli přímo v bance, páč táta tam dělal jako prokurista. Takže jsme si sedly, protože tatínek stál u postele už ve vojenským a maminka říkala: „Děvče, vstávej, tatínek rukuje a my musíme s ním. On se bojí, že tady bude ten nápor Němců největší.“ Což se dalo předpokládat a tehdy se netušilo, že nás tedy někdo přinutí, abychom se Sudet vzdali, že ano."
Marie Kselíková, rodným příjmením Skřivánková, se narodila 20. března 1932 v Duchcově v severních Čechách jako jedináček. Otec byl úředník a sokol tělem i duší. Maminka se starala o domácnost. Po začátku druhé světové války se rodina přestěhovala nejdříve na statek v Petrovicích a následně se natrvalo usídlila v Praze. V roce 1939 otec Alois Skřivánek vybral sokolské úspory ve výši 30.000 protektorátních korun a uložil je do pražské Legiobanky, aby je nezískali Němci. V únoru v roce 1942 je předal sokolskému předákovi Janu Zelenkovi-Hájskému na pomoc parašutistům při atentátu na Reinharda Heydricha. Naštěstí se na to nepřišlo a rodina tak nebyla potrestána. 14. února 1945 byla přímým účastníkem bombardování Prahy na Vinohradech. Marie Kselíková vystudovala anglické gymnázium v Praze, kde úspěšně odmaturovala v roce 1951. Kvůli postoji rodiny ke komunistické straně jí nebylo umožněno studium jazyků, tak se přihlásila na Vysokou školu chemicko-technologickou, kam byla přijata. Školu úspěšně absolvovala s titulem inženýr v roce 1956. Nastoupila do Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze na Karlově náměstí. Tam zůstala až do penze v roce 1989. V roce 1962 se vdala za praktického lékaře Milana Kselíka. Po sametové revoluci procestovali s manželem celý svět. Manžel zemřel v roce 1996. Děti ze zdravotních důvodů mít nemohla.