Petr Kubíček

„Náplní člena Armádního střediska vrcholového sportu bylo provozování sportu, kvůli kterému tam přišel. V závislosti na tom, jestli byla sezona, se trénovalo dvoufázově, třífázově, nebo jednofázově. V létě jsme jezdili na tábor do Hamru na Jezeře. Bylo tam krásné jezero, které později zničil uranový průmysl, a základna, kde jsme třífázově běhali, pádlovali, skákali na trampolíně, hráli tenis, posilování… Prostě dril, jak bylo v Dukle zvykem, ale dělal se prakticky jen sport. Člověk k tomu měl i nutriční kalorickou stravu, kapesné a poměrně velkou svobodu. Nevyžadovala se nějaká zvláštní ústrojová kázeň a tak dále. Byl jsi u vojáků a dělal jsi sport, dalo se to srovnat s profesionálním sportem. Tehdy se to tak říct nesmělo, ale v podstatě to byl sport na profesionální úrovni. U útvaru bylo hlavní zaměstnání vojenské, teprve po zaměstnání jsme měli čas na hokej. Dvakrát týdně jsme jezdili na trénink do Neratovic, jednou o víkendu nebo dvakrát týdně odehrát soutěž. U útvaru měl poplach přednost před hokejem: ,Máš službu, máš smůlu, nejedeš.‘ Režimem tam byl vojenský dril, úměrně tomu vypadaly i podmínky. Například bojová strava se se stravou ve vrcholovém středisku srovnat nedala, tím jsem velmi trpěl.“

„Jak jste vnímal přestup do Mělníka?“ „Vnímal jsem to jako vyhazov z vlaku, který mě mohl vézt tím směrem, po kterém jsem toužil: hrát hokej, třeba se tím i živit a svému koníčku se věnovat pracovně. Navíc to znamenalo ztrátu ambic: každý chce hrát co nejvýš, hrát za reprezentaci. Tehdy jsem už věděl, že končím i v reprezentaci, bylo to jedno s druhým.“