„Pro mě byl důležitější VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, protože ten dělal konkrétní velmi důležitou práci. Sledoval případy pronásledovaných, zveřejňoval ty případy, a díky VONS se staly známé nejen u nás, ale i v zahraničí. Činnost VONSu jsem považoval za závažnější. Charta je způsob, jak legálně dělat opoziční činnost. Protože stát podepsal Helsinské dohody a na základě toho se mohli lidé takhle organizovat. Já jsem byl vždy přívržencem mnohem praktičtějších a závažnějších věcí. Není to tak, že bych nepodepsal Chartu proto, že jsem něco závažného proti ní měl. Za jiných okolností, kdyby ten vývoj nebyl takový, tak bych ji podepsal, kdybych v té době ještě nebyl v Akademii nebo už nebyl, tak bych ji normálně podepsal. Jako to udělala řada lidí u mě doma. Nebyla to žádná zásadní výhrada. Vím, že někteří měli zásadnější výhrady vůči Chartě, ale to já nebyl.“
„Oni prostě sledovali. Já jsem tam měl jednou přednášku a Ernest Gellner se díval z okna mého bytu na náměstí a volal si mě a ptal se: ,Tam pořád stojí jedno auto, na rohu. Sedí tam nějací muži.‘ Já jsem říkal: ,To je… , pane profesore, to jsou oni. Takhle jsou tady pokaždé, když tady máme přednášku. Oni to hlídají, registrují, protože vědí, že jste tady, kdy odjedete, kam pojedete.‘ On se hrozně vyděsil a říká: ,Vždyť já bydlím u známých v Praze a já nechci, aby oni se dostali do problémů.‘ Nakonec jsme se pokusili jim uniknout, já jsem měl trabanta, on byl úplně zničený z toho. Jednou jsem taky vezl v tom trabantu Paula Ricoeura a jeli jsme noční Prahou. Někam jsem ho vezl, kde byl ubytován, to jsme jeli někde okolo Karlova mostu, čili historickým jádrem Prahy, já jsem se ho ptal, jak se mu tu líbí, co mu to připomíná. A on: ,Ano, Bronx, to je Bronx.‘ Prostě bylo to hrozné. Takže pokusil jsem se s tím Gellnerem nějak uniknout, a nakonec se nám to podařilo a on mi strašně děkoval.“
„Mě jednou přivezli z výslechu, bylo to v noci, domů na Valdštejnské náměstí. Dokonce mě vysadili před domem, a říkali: ,My vás doprovodíme.‘ Já jsem říkal: ,Já nepotřebuju doprovodit domů, do bytu.‘ Oni říkali: ,Ne, my vás tam doprovodíme. Vy jste už unaven, mohl byste omdlít.‘ Byly, pravda, asi dvě hodiny v noci, ale proč bych měl omdlívat po nějakém hnusném výslechu s estébáky? Dobře, tak jsem řekl: ,Tak pojďte.‘ Tak mě doprovodili nahoru, otevřel jsem byt a oni se ptali: ,Můžeme na chvilku si tady vydechnout?‘ Říkám jim: ,Proboha, už toho nechte, vždyť to skončilo. Uzavřeli jsme ten výslech, máte to všechno, co ještě ode mě chcete?‘ – ,Kdybyste nám dal sklenici vody, my jsme úplně vyčerpaní.‘ Dobře, tak jsem říkal: ,Sedněte si.‘ Jeden z nich, já jsem měl takovou velkou pracovnu, kde byly knihovny, on takhle chodil okolo a říkal: ,Tohle jsem nečetl, to je Patočka, to je zajímavý. A nemohl byste mi to půjčit? Já bych si to rád přečetl.‘ Já na to: ,Dobře víte, že když mám Patočku, samizdat v knihovně, že mi nemůžete nic udělat. Jakmile to vyndám a předám vám to, tak jsem spáchal trestný čin.‘ – ,No jo, vy se vyznáte.‘“
„Potom chtěl na mně, ne on sám, ale prostřednictvím vedoucího oddělení, abych šel učit do VUMLu. VUML je Večerní univerzita marxismu-leninismu, to je taková přípravka, ideologické školení pro třeba ředitele Mototechny nebo pro lidi, kteří zastávali nějaké funkce, tak povinnost bylo absolvovat VUML. Já jsem mu říkal: ,Já nemůžu učit ve VUMLu, protože nejsem na to vybaven.‘ On mi říkal: ,Tak to budeš muset jet to Sovětského svazu. To musíš jet do Moskvy.‘ Skutečně mi domluvili, že půjdu na stáž do filozofického ústavu v Moskvě, takže to byl trest za to, že jsem nechtěl tady učit na VUMLu, takže jsem jel do Moskvy.“
Doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc., se narodil 10. 4. 1947 v Praze. V letech 1965-1970 vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1968 byl členem Akademické rady studentů FF UK, po srpnové okupaci uvažoval o emigraci. Po ukončení studia nastoupil do Ústavu pro filozofii a sociologii Československé akademie věd a stal se členem KSČ, ale paralelně se stýkal s představiteli disentu. Ze zaměstnání byl propuštěn v roce 1978 pro účast na pohřbu Jana Patočky, následovalo vyloučení z KSČ. Poté byl zaměstnán v dělnických profesích (topič, stavební dělník). Na konci 70. let a v letech 80. nabyly na intenzitě jeho kontakty s prostředím disidentů a okruhem signatářů Charty 77. Účastnil se setkání se zahraničními podporovateli disentu, pořádal bytové semináře, vydával samizdatové sborníky a v roce 1984 založil revui Střední Evropa, jejímž šéfredaktorem a přispěvatelem je dodnes. Po roce 1989 se vrátil na akademickou půdu, v letech 1993-2003 byl ředitelem Institutu politologických studií na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Doc. Rudolf Kučera je autorem mnoha komentářů, analýz, studií i monografií (např. Omyly české transformace, Komentáře - politické analýzy z let 1990-1992, Kapitoly z dějin střední Evropy). Rudolf Kučera zemřel 15. ledna roku 2019.