„Tady jak jsou ty fabriky, tak tady byly na nucené práce Poláci – zajatci, Francouzi, ukrajinská děvčata a kluci. Mohlo by se říct, mohla by být nějaká nenávist nebo tak něco. To vůbec není pravda. Maminka měla dvě holky na zaučování v malírně, ona byla malířka – ruční malování porcelánu. A ty holky byly u nás neděli co neděli na obědě. A to každá žena v té malírně měla dvě děvčata na zaučení, ráno už jim nosily svačiny, protože byly hladové, to byly mladé...“
„My jsme totiž v osmatřicátým s maminkou a bratrem, nás tatínek... prostě šel transport odsud do Čech, protože jsme nechtěli být pod Hitlerem. Tatínek by to nedovolil, ale stejně by s tím mohl houby udělat. První noc jsme spali v Hlinsku v nějaké škole. Maminka, bratr a já, tatínek jezdil v nějakém mlýnu u Mladé Boleslavi náklaďákem. Tady jsme nechali všechno, byt, všechno. Takových transportů bylo víc, že se Němci odstěhovali do Čech, protože Beneš sliboval: ‚Já jsem tady pro všechny.‘ Houbeles! Pěknej lhář... Nemám to říkat?"
– „Říkejte, to je zajímavé." –
„Můžete to vymazat."
– „Takže jste se vystěhovali?" –
„My jsme šli, peřiny jsme měli s sebou, první jsme spali v Hlinsku. Mně bylo sedm a já se odjakživa bála hus, vždycky. Ráno jsme šli ven a maminka, že musíme pro něco k jídlu, jé a v Hlinsku na silnici husy! No samozřejmě já: ‚Uééé‘ a maminka: ‚No jo, to se bojí jedna husa druhý.‘ Pak jsme se dostali do Prahy, tam jsme spali v nějakém biografu, já vím, že v rohu bylo zrcadlo, kde byl obrázek té americké herečky Shirley Temple, jestli vám to něco říká."
– „Ano." –
„Já si to pamatuju jako dneska, že jsem spala pod Shirley. Pak jsme se dostali až do Plas, do toho velkýho kláštera, tam jsem se zase bála, tam jsem nešla sama ani na záchod. To byl velký klášter, vysoký."
– „A proč vás takhle stěhovali?" –
„Nakonec nás šoupli domů a v Turnově na nádraží český vojsko ještě, hlídali vlak utečenců."
– „Takže vás Češi nechtěli?" –
„Češi? Beneš nás nechtěl.“
„Vymýšlela blbiny zrovna tak jako my všecky. Jednou jsme vlezli do kostela do věží nahoru, protože jsme byli zvědaví, tam samé trámy. A když jsme šli dolu, to byl východ do kláštera v prvním patře, se vyšlo, a jé, dveře zavřený. Někdo nás tam zamknul."
– „A co jste dělali?" –
"Sedli jsme si na schody a čekali jsme, řekli jsme si, že nás musí jednou pustit. Clotilda seděla vedle mě. A čekali jsme a čekali. Asi za hodinu se otevřely dveře. My jsme tady měli faráře jednoho Anastase Peera, to byl výbornej chlap, to ať si kluci dělali srandy nebo cokoliv, ten prostě bral všechno jako klukovinu. Pak tu byl nějaký Florian, ten byl z Bavorska, byl horolezec, ten taky zahynul po válce v Alpách. A pak tu byl ještě jeden Richard Ryšavý, ten byl zlej. Ten dětem asi nerozuměl. No samozřejmě, byl to Richard Ryšavý, kdo nás zavřel. A teď otevřel dveře, nechal nás nastoupit v řadě na tý chodbě. My dvě, že jsme byly první, tak nás nás vzal za pačesy a takhle nám mlátil hlavama.
– „A bylo mu jedno, že to je princezna?" –
"Bylo mu to jedno, ale my jsme se divili, jak si to může dovolit. Ale on byl tak vzteklej, že prostě na to nemyslel. A ona doma nežalovala, nic z toho nebylo.“
Margita Kučerová se narodila 24. května 1931 v Hejnicích do německé rodiny. Její otec Franz Hammer pracoval jako řidič autobusu, maminka Hedwiga Hammerová byla zaměstnaná v malírně hejnické porcelánky. Pamětnice měla o deset let staršího bratra Franze. Na začátku října 1938 rodina opustila s dalšími antifašisty Hejnice. Její otec totiž nechtěl žít v hitlerovském Německu, ve kterém se obec ocitla po podpisu mnichovské dohody a záboru pohraničí. Pamětnice vzpomíná na první přespání v Hlinsku, poté na noclehy v Praze a v Plasech. Hammerovi nikde nenašli útočiště, a tak se museli vrátit do Hejnic. Otec Margity Kučerové měl poté jako komunista a antifašista problémy s gestapem, ale díky ochraně zaměstnavatele a přátelství se starostou obce Hornischerem nebyl nikdy zatčen. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu nemusel narukovat do německé armády, na rozdíl od bratra pamětnice, který padl v roce 1943 na východní frontě. Za války chodila do obecné školy v Hejnicích, v lavici seděla s princeznou Clotildou von Auesperg, vnučkou Franze Clam-Gallase. Otec zemřel v prosinci 1944 na rakovinu plic, konce války se tak dožila jen pamětnice s maminkou. Krutého zacházení ze strany příslušníků bojové skupiny Skuteč, která přišla po válce do Hejnic dohlížet na Němce, je ušetřila protifašistická pověst otce. Neodsunuli je díky nepostradatelnosti maminky, která pracovala v malírně hejnické porcelánky. Margita Kučerová po válce jako čtrnáctiletá nastoupila do práce – nejdříve do obchodu s potravinami pod národní správou, později do provozu hejnické porcelánky, nakonec do továrny Tesla, kde pracovala 42 let v administrativě. V roce 1954 se vdala za Čecha Josefa Kučeru, spolu vychovali syna a dceru. V roce 1972 se zapojila do činnosti Svazu Němců. Zemřela 21. září 2023 v 92 letech.
Rodina Hammerova v květnu 1943 na fotografii z hejnického ateliéru Augsten při poslední návštěvě bratra Margity Kučerové, který bojoval v Luftwaffe na východní frontě,
Rodina Hammerova v květnu 1943 na fotografii z hejnického ateliéru Augsten při poslední návštěvě bratra Margity Kučerové, který bojoval v Luftwaffe na východní frontě,
Hotel Scholz (původně Kaiserhof) s pomníkem padlých hejnických mužů v první světové válce na předválečné pohlednici. Hotel ani pomník v Hejnicích již nestojí
Hotel Scholz (původně Kaiserhof) s pomníkem padlých hejnických mužů v první světové válce na předválečné pohlednici. Hotel ani pomník v Hejnicích již nestojí
Obnovený pomník obětem první světové války v Hejnicích vedle Riedlova domu, v němž se narodil zakladatel sklářské tradice v Jizerských horách Josef Riedl. Dnes je v budově pekařství
Obnovený pomník obětem první světové války v Hejnicích vedle Riedlova domu, v němž se narodil zakladatel sklářské tradice v Jizerských horách Josef Riedl. Dnes je v budově pekařství
