Ludmila Kunová

"Českou školu nám zavřeli a my jsme naráz museli chodit do německé školy. Bylo nás hodně. Kdo mohl, tak odtud utekl, kdo měl ve vnitrozemí příbuzné. My jsme byli ryzí krásnobřezňáci, takže jsme neměli kam jít. Bylo nás hodně Čechů v Krásném Březně. Jenom v té mé čtvrté třídě nás bylo osm děvčat. Bylo to hrozné. Přišli jsme do školy, učitel se nás neptal, jestli rozumíme, nebo nerozumíme. Napsal na tabuli článek, ten jsme měli opsat. Ale ono to bylo v kurentu. Já byla tak nešťastná! Učitel mě nepustil, dokud jsem do neopsala. Byla jsem v té škole až do půl druhé. Přišla jsem s pláčem domů. Bylo to hrozné. Plakala jsem, když jsem chodila do té školy, každé ráno jsem prosila maminku, aby mě do té školy nepouštěla. Ale maminka mi vlídně vysvětlovala, že tam musím chodit, jinak že by ji zavřeli."

"Bránou borců jsem procházela, mám husí kůži... Bránou borců jsem procházela jako devatenáctiletá sokolka. A když jsem tam vlezla a viděla jsem ten ohromný stadion, to nedokážu popsat. A když jsme byli na spartakiádě, tak jsme nevcházeli Bránou borců, ale jižní bránou. Když člověk jednou cítí strahovskou značku pod nohama, nezapomene. Dcera objevila mou sokolskou halenku a já v té halence cvičila. Když byl slet, tak pršelo a na stadionu byl takový žlutý písek. Jak jsem vyhodila nohu, tak jsem jím pocákala tu přede mnou. A v tom momentě jsem ucítila, jak mi také letí na záda. My jsme to vůbec nemohli vyprat!"