Josef Kusmič

„Samozřejmě, že byli v krojích. Měli je půjčené, chodili jsme pro ně do Frélichova k Jure Pevnerovi. Jeho otec byl krejčí a kroje šil. Jure pak vždycky kroje posbíral a když jsme si je přišli půjčit, bylo už všechno připraveno. Byla toho celé hromada. Chorvati se do toho oblékli, a ne jen ti z Frélichova, ale i z Přerova a Dobrého Pole. Tenkrát už lidé neměli staré kroje doma, už je nenosili – tedy, muži. Ženy chodili v krojích pořád. Dokonce i v Húzové nosili Chorvatky normálně sukně…“

„Ale teď, co se tehdy stalo. Když Němci, vojáci, po válce utíkali domů, tak Rusové tři nebo čtyři z nich nějak ulovili. Dovezli je na faru k těm českým darebákům, partyzánům. Ty ty chudáky trápili… pak pracovali na pekárně, vedle našeho strýce Jozy, a zjišťovali u tety, kde je hranice. Ten, co je měl hlídat, odešel, oni něco dělali. Pak utekli zadem, přešli hranici, která byla nedaleko. A nějaký majetkář, novousedlík na Mikulićovém, byl zrovna v Rakousku na poli. Ti, co zabrali majetky po Chorvatech jako konfiskáty, tehdy mohli chodit do Rakouska pracovat na pole. Protože koho by se báli? Byli tam Rusové. No a tak ti vojáci utíkali, utíkali, a tady ten je poznal. Tak zavolal:´Počkejte!´ a začal za nimi utíkat. Jenže byl sám, oni byli tři, tak vždycky jednoho z nich bouchl motykou, ten upadl, pak další… a tak je naháněl až k wildendürnbašským sklepům. Tak. A pak šli obyvatelé Wildendürnbachu z vinohradu, vojáci k nim volali o pomoc. Viděli, jak tady ten člověk mlátí tři jiné, naprosto vyčerpané, nedostávali jidlo ani nic. Tak tomu Čechovi dali na zadek a zahnali ho. No jo. Jenže on přišel na statek v Alt Prerau, kamarádům řekl, co se stalo, a proto, že mu trochu namlátili, druhý den Rusové obestoupili Wildendürnbach. Starosta musel nechat vyvolat všechny chlapy, kteří nastoupili, a teď tady ten ukazoval, kdo ho mlátil. Jeden mezi nimi nebyl, tak musel jít místo něj jeho otec. Tři potom dovezli na faru a tam je domlátili k smrti. Tak dlouho je bili, až je ubili.“

„Když jsme byli v Húzové, tak když kluci rostli, doma byl děda Chorvat, babička Chorvatka, já Chorvat, moje žena Chorvatka. Mluvili jsme jen chorvatsky. Pak měl Pepa dva roky a šel do školky. Česky ale neuměl. Minče Pevnerová, která byla o dva roky starší a do školky už chodila, potom přišla jednoho dne k nám a povídá: ´Učitelka vám vzkazuje, že s ním máte mluvit česky.´ Protože on chtěl nějaký kyblíček a řekl si o něj chorvatsky. Tak si tam mysleli, že česky vůbec neumí a naléhali, že s ním musíme mluvit česky. Jen si to představte. Babička Chorvatka jak poleno, děda Chorvat.. Samozřejmě, my jsme česky uměli, tak jsme s ním teda začali mluvit česky. Pak už vyrůstal i ten druhý, tak už se mluvilo víc česky. Kluci rozumí chorvatsky všechno, ale na co jim to je? S námi mluví jen česky.“

„My když jsme přijeli poprvé na setkání, tak jsme šli k nám dom. Švagr, bratr její… vzali jsme si odvahu a šli jsme tam. Řekli jsme, že tady jsme se narodili… a od té doby oni nás každý rok očekávají. A to je pěkné, to je opravdu pěkné.“

„Přerované měli pole v Rakousku. Třeba Franc Kusmić tam měl taky pole a byl tam každý den. My měli jen čtyři měřice, ale někteří tam měli i deset, patnáct měřic. Tak tam chodili pořád. Financové už ani nezavírali závory, protože pořád někdo jezdil.“

„V Přerově jsme měli dva kopce, Mladý kopec a Starý kopec, tam měli Chorvati sklepy, asi pět nebo šest jich tam bylo. A představte si, když dělali za republiky hranici, vytýčili ji tak, že šla skrz jeden z těch sklepů. Byl to dlouhý sklep a to, co bylo vzadu, patřilo k Rakousku, to vpředu bylo československé. Tak hloupě tu hranici tehdy udělali!“

„S naší mámou se začali bavit a zajímalo je, jak nás přivítali, když jsme přišli do Huzové, jak se na nás dívali. No, nic, nás tam bylo tolik, že jsme se prostě s nimi sžili a pak tam bylo víc Chorvatů než Čechů. Češi, když viděli, že se nás tolik stěhuje, tak jeden za druhým odcházeli pryč. Oni mysleli, že jsme Volyňáci. Když jsem pak pracoval ve fabrice, tak jsem se jednou bavil s tím, co dělal předsedu národního výboru, a ten povídá: ´No, dyť my jsme byli v Huzové, já jsem tam dokonce oral s koňama. A pak, když se začali stěhovat ti Volyňáci, tak my jsme utekli.´A já jsem si řekl: ´Ty blbče, kdybys věděl, že já jsem ten Volyňák!´Pak, když se začali stěhovat Volyňáci, tak jsme utekli. A to jsme byli my, ne Volyňáci!“

"Přerované byli trošku jiní než Frélichovci. Chtěl bych totiž říct, že když vznikla hranice, někteří naši lidé měli v Rakousku všechna pole. Dřív to bylo Rakousko-Uhersko, žádná hranice, ale pak ji udělali, byl hřbitov, poslední dům a pole už někteří lidé měli za hranicí. Teď lidé potřebovali mít pasy, když šli na pole. Šla silnice, tady byla závora, tady byli financové, jenže ti na to taky kašlali, závoru měli pořád otevřenou, protože lidé s vozy pořád chodili sem a tam. V Přerově byli Chorvati od Němců proto tak trochu načichlí. Pořád vlastně byli v Rakousku a někteří, co neměli moc práce, začali i bláznit. Někteří byli dokonce zavření, jedni se dali k NSDAP. Většina ale, jak jsem řekl, byli ti, co odebírali německé noviny. Tak to bylo. To u Frélichovanů bylo jinak, byli dál od hranice a od Němců nebyli tak načichlí."

"Chorvaty na Moravu přivedl hrabě Teufenbach, drnholecký hrabě. Původní Starý Přerov byl tehdy vypálený, proto si Chorvaté začali stavět Nový Přerov. Dělali si hliněné cihly, ne vepřovice, ale černé, hliněné cihly, a z nich si stavěli své domy. Střechy byli z rákosu. Postupně se to pak upravovalo, ale dodnes ještě stojí nějaké původní domy, které jsou z hliněných cihel. Když potom udělali hranici, Starý Přerov, Alt Prerau, zůstal v Rakousku, Nový Přerov byl v Československu. Starý Přerov už ale nebyla žádná ves, byl to jen statek, který patřil Juliovi Meinlovi, měl tam fabriku. Chorvati si tedy dělali ve formách hliněné cihly a z nich si stavěli své domy."

„Než nás začali stěhovat, otec se šel do Húzové podívat. Ale než se vrátil domů, už jsme byli pryč. Se svým bratrem Petrem jsem šel s koněm do Novosedel, on tam pracoval jako účetní a navrhl: ´Nic, naložíme a pojedeme do Novosedel pro mouku.´ Teď jdeme domů, pospícháme, potkáme auto a za ním je zapojený secí stroj. Dělalo to takový hluk, že kůň s námi přeletěl přes příkop do pole, já jsem jen řekl: ´Chudák stroj!´ Jak se ukázalo, byl to stroj náš. Nakládali nám věci. Než pak s tím dojeli k nádraží, stroj už byl rozbitý. Tak nás naložili, odvezli, otec se vrátil domů a my byli pryč. Tak pak jel vlakem, ještě ráno jsme stáli ve Šternberku na nádraží a otec přijel z Přerova. A řekl:´Tam nepůjdeme, nemůžeme tam jít. Chybí tomu půl střechy.´“

“Mí rodiče ale nechodili do české školy, protože u nás česká škola vznikla až za první republiky. Ve škole se jim dostalo německého vzdělání, psali kurentem. Když pak nastalo Československo, objednali si německý časopis, který vydával Deutscher Kulturverband. Měli německé školy, tak proto německý časopis. Nikoho ale tehdy nenapadlo, že mu to jednou tak uškodí. Časopis odebírali i moji strýcové, otec ne. Pak bylo po válce a začalo se zjišťovat, kdo ten německý časopis odebíral. Pošťák za první republiky dojížděl z Novosedel, po osmatřicátém roce odešel, ale v roce 1945 se zase vrátil a zase začal roznášet poštu. A ten přesně věděl, kdo časopis odebíral, ten a ten, ten a ten, a tihle lidé pak dostali konfiskát. Proto, že odebírali německý časopis, dostali konfiskát. To přece není normální… Beneš tehdy prohlásil, že všichni Němci, Maďaři, kolaboranti, všichni, co s nimi spolupracovali, dostanou konfiskát. A tak jsme ho hned měli taky. Pak se to vyřešilo tak, že naši prostě museli narukovat z důvodu, že to byli Chorvati. Když byla mobilizace, všichni, Němci, Chorvati, Češi museli k odvodu. Chorvati a Němci tam pak zůstali a Češi mohli jít dom, nemuseli být vojáky. Tak potom ti chudáci Chorvati, co nepopadali na frontě, se vrátili domů a Češi na ně ukazovali: ´Vidíte, Germáni!´. To byla ale nespravedlnost! Měli jít přeci taky, ne? Tak po válce strýcové, kteří jen odebírali německý časopis, dopadli takhle. ´Proč jste neodebírali české časopisy?´ Protože neuměli česky, měli německé školy. A tak konfiskát. Nakonec se ukázalo, že ti s konfiskátem na tom byli lépe než my. Ti totiž dostali vše zaplaceno, my jsme za naše hospodářství dostali 35 halířů za metr čtvereční. Oni dostali deset, jedenáct korun. Tak dopadli líp.”