Jaroslav Kutiš

* 1945

  • „Tenkrát jsem byl u raketových vojsk tady na Plzeňsku, v Rokycanech. No, pochopitelně nikdo to vědět nesměl, přitom to vědělo půl republiky, ale my jako vojáci jsme museli bejt zticha, že jo. No, tak vojna...“ – „A jak dlouho jste tam byl?“ – „Dva roky. Kdo neposlechl, tak to odnes.“ – „Jakože jak?“ – „No, třeba dostal, jak se říkalo, tři dni po službě. Normálně ve dne byla normální práce a večer místo toho, abyste šla spát na ložnici s vojákama, tak jste šla do basy spát. Sbalila jste si deku a šlo se spát do basy.“ – „A jak to tam probíhalo? Každý den to stejný?“ – „Každej den to stejný. Ráno, když jste nebyla v base, když jste nebyla v trestu, tak ráno rozcvička, nástup, snídaně. Pak bylo nějaký zaměstnání. Buď teda byly střelby, nebo bylo politický školení, nebo byla povinná prohlídka něčeho a pak byly praktický věci nějaký. A večer nebo odpoledne teda už bylo jenom nějaký takový povídání s velitelema.“

  • „Kdo nevstoupil do strany, tak se mu snažili co nejvíc ubližovat. Já byl jeden z nich. Nejdřív jsem teda nechtěl vstoupit, pak jsem musel, protože děti už byly velký, tak se začaly zajímat o práci. Ten mladší chtěl jít na průmyslovku, ten starší se chtěl vyučit kuchařem, a tak mi bylo prostě řečeno, že když se nedám do strany, tak že mi znepříjemní ten život. Tak ten rok, co jsem tam nechtěl, tak mi to dávali najevo. Jednak teda prací, že byla jiná, než já jsem chtěl. A pak jsem tam teda rok byl, ale pak jsem za rok zase odešel. No, nebylo to jednoduchý. Musel být člověk trošku, hrdina asi ne, ale jít si svou vlastní cestou a nekoukat nalevo a napravo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.12.2019

    (audio)
    délka: 01:00:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk musel jít svou cestou

Jaroslav Kutiš v roce 2019
Jaroslav Kutiš v roce 2019
zdroj: PNS

Jaroslav Kutiš se narodil 12. dubna 1945 v Praze do dělnické rodiny. Odmala hrál rád fotbal, kterému se pak věnoval celý život jako hráč a později jako rozhodčí a trenér. Vyučil se soustružníkem podniku ČKD Praha a tamtéž pracoval. V roce 1964 odešel na vojnu k raketovému vojsku. Po návratu se oženil a od roku 1968 pracoval v Pražských komunikacích. Zapojil se do protestů v roce 1968 i do demonstrací v roce 1989, podle svých slov byl ale také krátce členem KSČ. V devadesátých letech pracoval Jaroslav u pohřební služby.