Rudolf Kvíz

* 1939

  • "Viola byla taková oáza i v té normalizaci. Jako tou oázou byl třeba rozhlas a literárně dramatická redakce v rádiu. Čili i v těch nejhorších dobách normalizace byli v rádiu slušní lidé, kteří samozřejmě že tam museli občas dát nějakého autora při výročích, který konvenoval s režimem komunistickým, ale tam byli slušní lidé. Zároveň i v té Viole naštěstí ještě měli výborného ředitele restaurací a jídelen, pod které Viola spadala, jmenoval se Majer, a to byl velmi přístupný člověk. I když pochopitelně to musel být člen strany, když byl ředitelem restaurací a jídelen celé Prahy nebo Prahy 1. Byl ale nakloněný tomu, co Justl provozoval ve Viole. A pochopitelně i když ve Viole v dramaturgii musely být nějaké úlitby výročím režimu, tak pořád to byl velice slušný podnik. Dokonce to bylo místo, kde se potkávali lidé, kteří byli různě povyhazovaní z kultury, z redakcí a podobně, tak se tam dopoledne scházeli na kafe a kecali. Toho jsem se taky zúčastňoval."

  • "Báseň Na postupu, to je takové krédo. Nejen krédo Holanovo, ale takové krédo životní. Já to nebudu moc recitovat, já to budu jenom říkat: 'Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. A přece z jeho nebezpečného bytí zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc několik jeho znamení. A v nich věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…'“

  • "Hlavně mě lákal větší odpor proti sovětskému diktátu. Nikde jsem tam třeba neviděl rudou hvězdu, která tady byla na každém kandelábru. To neexistovalo. Jednou se mi stalo, že jsem kupoval něco na trhu a Polák se mě ptal, jestli mám i české peníze, tak jsem říkal 'jo' a on mi říkal: 'Na té dvoukoruně: proč tam máte tu hvězdu?!’ Vyčítal mi to. A v tomhle jsem je vždycky obdivoval, že byli stateční, že to byl takový romantický národ už i z devatenáctého století, z těch povstání, a dokonce na tom byli i líp z hlediska cestování. O moc ne než my, ale myslím cestování na Západ. Ctili šlechtu a své velké emigranty, třeba svého velkého básníka Milosze. Toho jsem si tam v té době koupil v polštině. Čili tohleto všechno jsem na nich obdivoval. Že nebyli takoví pokřivení a že byli statečnější než my."

  • "Prohlídku jsem měl v Praze i ve Štolmíři, kde bydlela ještě v té době moje matka. Ty tajné úkoly se jmenovaly ANALÝZA a DIAGRAM, vždycky v tom svazku je to psané verzálkou, velkým písmenem, tajné úkoly nebo sledování korespondence, odposlechy… Oni se dozvěděli od práskače z mého zaměstnání - bylo to o pololetních prázdninách - kdy moje žena pojede s dětma za rodičema a věděli, že já každý pátek jedu z Prahy na celý víkend za matkou do Štolmíře. Vyčíhli si to a udělali prohlídku bytu. Trošku zplakali nad vejdělkem, protože jak se píše v té zprávě o prohlídce, zjistili, že tam nejsou zátaže na oknech. Buď se praly, nevím, prostě byly pryč. Oni, protože to potřebovali dělat za tmy, večer, si nemohli zatáhnout okna a ze všech protějších oken ze všech stran, severní i jižní, tam bylo z ostatních baráků vidět. Museli se tam plížit s nějakou baterkou mezi těma knihovnama a šuplíkama a co si tam našli, museli nanosit doprostřed bytu, kde byla koupelna a kde bylo jediné místo, kde mohli rozsvítit. To jim dělalo problémy a pokládali tu akci za neúspěšnou."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.06.2016

    (audio)
    délka: 02:02:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Hroznová ul., Praha , 27.08.2016

    (audio)
    délka: 01:44:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl to osamělej boj proti bolševikovi

kolem 1969 - Rudolf Kvíz
kolem 1969 - Rudolf Kvíz
zdroj: Pamět národa - Archiv

Rudolf Kvíz se narodil 8. listopadu 1939 do selské rodiny v Českém Brodě. Jako dítě zažil německou okupaci i to, jak se němečtí a později ruští vojáci ubytovali v kůlně rodinného statku. Ten Kvízovým zabavili v padesátých letech komunisté, rodinu v něm ale nechali nadále bydlet a pracovat. Když Rudolf vychodil měšťanku, měl jako syn kulaka potíže dostat se na jakoukoli další školu. V kladenských hutích se vyučil tavičem, následovala hutní průmyslovka a Výzkumný ústav hutnictví železa v Praze, do kterého se vrátil i po vojně. V uvolněnějších poměrech předcházejících Pražskému jaru ho přijali ke studiu žurnalistiky na Fakultu osvěty a novinářství. V té době se už věnoval recitaci, začal působit v Poetické vinárně Viola, kde měl i své vlastní pořady věnované například básníku Vladimíru Holanovi. Po absolutoriu se dlouho neúspěšně snažil získat práci v zájmových časopisech, povedlo se to až v časopisu Filatelie, v jehož redakci působil přes jedenáct let. Jeho blízký vtah k Polákům a jejich odbojnému, statečnému duchu ho několikrát přivedl do Polska, odkud se vracel s materiály Solidarity. Pro své dobré vztahy s katolickými rodinami blízkymi disentu se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, která si k jeho osobě založila dva svazky, sledovala ho, vyslýchala a odposlouchávala. Za své recitátorské umění byl mnohokrát oceněn, poezii se věnuje v sólových pořadech, v pořadech komorní hudby a poezie a v Českém rozhlase, bývá porotcem recitačních soutěží. Rudolf Kvíz žije se ženou ve Štolmíři.