Elena Larrinaga de Luis

* 1955

  • „Bude zapotřebí hodně podpory, protože Kuba je zemí v naprostém hospodářském kolapsu a aby lidé chtěli pomoci, bude zapotřebí důvěryhodný tým a projekt. Kdybychom měli něco předpřipraveného, bylo by to lepší. Chceme navrhnout věci, které jsou uskutečnitelné, a víme, že v zemi jsou lidé s reformními myšlenkami, stejně jako víme, že v rámci vrcholové vlády jde každý proti každému a věci jsou hodně komplikované. Takže kdybychom nastolili vazby s těmi mnoha, kteří chtějí udělat krok dopředu, ale neodvažují se, protože mají strach, a protože ani neví, na koho se obrátit nebo jak to udělat, mohli bychom jim říct: pánové, když to uděláte tady, najdete podporu, což je jediná věc, kterou zvenčí můžeme udělat. Podporu a legitimitu pro změny, jakmile nastane jejich čas.“

  • „Takže jsem řekla, že budeme sledovat všechno, co se skutečně děje Jinými slovy, [otázka] vězňů je skvělá, ale na Kubě jsou všichni ve vězení, a nakonec si lidé na problematiku vězňů zvyknou a už o ní nechtějí slyšet. Proto jsme se rozhodli přistoupit k tomu z jiných úhlů pohledu. A pak jsme začali, Alejandro, Bertha [Soler], všichni [političtí] vězni mimo jiné, a začali jsme pracovat, a začalo se všechno zrychlovat. V zemi [na Kubě] máme řadu pozorovatelů. Funguje to dobře a měli jsme také spoustu problémů. V Evropě jsme dosáhli mnoha věcí, i když ne všeho, co bychom chtěli, ale zvládli jsme podat návrh Radě Evropy o právech pracovníků. Podařilo se nám získat všechna doporučení k dvoustranné dohodě, protože jsme nesouhlasili s tím, co Mogherini navrhuje. Rovněž jsme předložili dodatky k ústavní reformě.“

  • „Ve Spojených státech jsme se neměli špatně. Ten dům byl velký a neustále tam proudili lidé. A tehdy jsem začala prožívat, jaké je to být v exilu. Lidé, příbuzní nebo nepříbuzní, přátelé… Všichni ti tam chvíli pobyli a pak šli zase dál, všichni tam byli vítáni. Ale nedalo se navázat žádný silnější pouto. Byly to tři hodně složité a hodně poučné roky. Když můj otec odjel [z Kuby] a konečně se za námi dostal, řekl nám, že teď se musíme nějak zorganizovat, protože takhle to dál nešlo. Právě se staly události v Zátoce sviní a situase byla složitá.”

  • „Už nepatříme sami sobě, ale patříme vlasti. Touhle větou revoluce zaštítila rozklad společnosti a rodin. A to nejen prostřednictvím vzdělávání, protože zavřeli všechny soukromé školy a monopolizovali vzdělávání, ale taky systémem, který zavedli do školek, venkovských škol, předuniverzitního vzdělávání i středoškolských internátů. Odtrhli děti od svých rodin. A navíc vyhrožovali rodičům, že jim vezmou pečovatelské právo o své vlastní děti a pošlou je do Ruska, ačkoliv tam je nakonec neposlali. Byla to chvíle, kdy se řada rodin, včetně té mojí, rozhodla vzít své děti pryč, protože se báli, že přijdou o svá práva k nim. Režim nechtěl katolické rodiny. Určitě víte, že marxismus a křesťanství jsou obojí náboženství, protože marxismus se skutečně stal náboženstvím. Marxismus popřel boha, ale donutil vás uctívat jednoho člověka jako by to byl Bůh, což je absurdní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Madrid, 02.10.2020

    (audio)
    délka: 02:05:48
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na Kubě je nutný politický přechod, který ukončí společenskou polarizaci

Larrinaga de Luis Elena
Larrinaga de Luis Elena
zdroj: Post Bellum

Elena Larrinaga de Luis se narodila v Havaně 4. prosince 1955. V dětství byla její rodina nucena emigrovat z Kuby, protože v dobách vítězství Kubánské revoluce byl její otec výkonným viceprezidentem společnosti Antillana de Acero. Všechny mezinárodní společnosti byly tehdy na Kubě znárodněny k 1. lednu 1959 a jejich vysocí manažeři museli se svými rodinami ostrov opustit. Její rodina byla niterně katolická a Eleny matka se, kdekoliv zrovna žili, snažila vyhledat školu Nejsvětějšího srdce Ježíšova, aby do ní děti zapsala. Rodiče Eleny zemřeli, když byla ještě velmi mladá. Jakmile se začala více angažovat v kubánských otázkách, byla zvolena prezidentkou Federace kubánských asociací ve Španělsku, spolupracovala na projektech a poskytovala podporu kubánským politickým vězňům ve Španělsku. Její první pokus o návrat na Kubu byl neúspěšný, ale zvládla si vyřídit potřebná povolení a vycestovat napodruhé, aby se mohla setkat s protirežimními odpůrci jako Oswaldem Payá, Laurou Poyán či Guillermem [Coco] Fariñasem. Založila Kubánskou observatoř pro lidská práva, aby dokumentovala jejich porušování na Kubě. Elena v současné době žije v Madridu a je vdaná.