Wendy Luers

„Bill řekl už předtím, že pro nás to byla zkušenost, která změnila náš život. Zvali jsme slavné americké spisovatele a malíře. Jeli jsme do Čapkova knihkupectví, kde se spisovatelé podepsali na zeď, a lidé mohli přijít, aby si nechali podepsat svoje knihy, například Williama Styrona nebo Kurta Vonneguta, které si jako drahocennou věc přinesli v síťovce. Když přijel Updike, pozvali jsme Antonína Přidala z Brna, který jeho knihy překládal, a Přidal byl tak nervózní, že se má setkat se svým hrdinou, že byl úplně zpocený. Updike podepisoval knihy na americkém velvyslanectví v průjezdu, kudy se chodí dovnitř. StB stála na druhé straně ulice a fotila každého, kdo šel dovnitř, ale všem to bylo jedno, prostě tam stáli s taškami a hodiny čekali na to, až se setkají s americkými spisovateli.“

„Na 4. července 1985, americký státní svátek, jsme vyvezli vozíky a servírovali zmrzlinu, to vymyslela manželka našeho předchůdce. Všechny děti z velvyslanectví nabízely americkou zmrzlinu, na prsty andělíčků na střeše vily jsme přivázali balonky… Na trávníku bylo asi dva tisíce lidí. Pozvali jsme i mluvčí Charty 77 Hájka, Havla a další. Přišel za námi Johanes, který byl tehdy náměstek ministra vnitra. Druhý muž našeho velvyslanectví, Bill Feren, se teď místo nás zdravil se všemi příchozími, protože já jsem měla už oteklou ruku od potřásání a zdravení. Bill a já jsme mluvili s hosty, když přišel Johanes a řekl: ‚Odcházíme. Pozvali jste i je.‘ Bill se podíval na Billa Ferena a pronesl: ‚Vždyť je to svobodná země, ne?‘ Takové zajímavé situace jsme zažívali.“

„Přijeli jsme sem v prosinci 1983, nikdy předtím jsem tu nebyla. Dcerám bylo 11 a 13 let, tedy vlastně 9 a 11, a letěli jsme z New Yorku do Frankfurtu, kde jsme měli přestoupit, se dvěma psy, ale psi nepřiletěli. Takže jsem měla dvě plačící dcery, které nechtěly jet dál, dokud nepřiletí psi, i když věděly, že psi přiletí až dalším letadlem. Jenže na letišti v Ruzyni na nás čekali komunističtí představitelé, aby přivítali nového amerického velvyslance. Takže jsme šli zkontrolovat nablýskanou veterinární ordinaci v přízemí frankfurtského letiště, dcery zjistily, že psům tam bude dobře, nasedli jsme do letadla a přiletěli do Prahy. Byla temná, špinavá, ponurá. Jeli jsme dolů Leninovou třídou, dnes je to Evropská, dojeli jsme k překrásné Petschkově vile, a když jsme přijeli až k ní, všichni zaměstnanci stáli v řadě, aby nás pozdravili. Tehdy jsem si pomyslela: ‚Snad to nebude tak hrozné.‘ Takže to byl náš příjezd.“