Wendy Luers

„Umíte si představit, že pravděpodobně nejsem typická manželka amerického nebo jakéhokoli jiného velvyslance. Nehraju bridž a nedělám spoustu věcí, které jiné ženy dělají. Spolu s Billem jsme se pochopitelně snažili především o kulturní diplomatické styky, což jsme dělali už dříve ve Venezuele. Ačkoli StB a komunistická vláda věděla, že jsem novinářka a pracovala jsem pro Amnesty International, byli tak šovinističtí, že na mě nasadili třetiřadé agenty StB na rozdíl od Billa, kterého sledovali ti nejlepší. Takže jsem se jich někdy zbavila a setkala se s lidmi, s nimiž nás seznámil Michael Žantovský. Ptala jsem se jich, jestli jim bude dělat potíže se s námi setkávat. Odpovídali: ‚Problémy máme už tak a u vás je whisky a cigarety.‘ Takže jsme zvali ty skvělé lidi, kteří ve své době patřili k nejzajímavějším v Praze, a zároveň jsme konali své oficiální povinnosti.“

„Bill řekl už předtím, že pro nás to byla zkušenost, která změnila náš život. Zvali jsme slavné americké spisovatele a malíře. Jeli jsme do Čapkova knihkupectví, kde se spisovatelé podepsali na zeď, a lidé mohli přijít, aby si nechali podepsat svoje knihy, například Williama Styrona nebo Kurta Vonneguta, které si jako drahocennou věc přinesli v síťovce. Když přijel Updike, pozvali jsme Antonína Přidala z Brna, který jeho knihy překládal, a Přidal byl tak nervózní, že se má setkat se svým hrdinou, že byl úplně zpocený. Updike podepisoval knihy na americkém velvyslanectví v průjezdu, kudy se chodí dovnitř. StB stála na druhé straně ulice a fotila každého, kdo šel dovnitř, ale všem to bylo jedno, prostě tam stáli s taškami a hodiny čekali na to, až se setkají s americkými spisovateli.“

„Na 4. července 1985, americký státní svátek, jsme vyvezli vozíky a servírovali zmrzlinu, to vymyslela manželka našeho předchůdce. Všechny děti z velvyslanectví nabízely americkou zmrzlinu, na prsty andělíčků na střeše vily jsme přivázali balonky… Na trávníku bylo asi dva tisíce lidí. Pozvali jsme i mluvčí Charty 77 Hájka, Havla a další. Přišel za námi Johanes, který byl tehdy náměstek ministra vnitra. Druhý muž našeho velvyslanectví, Bill Feren, se teď místo nás zdravil se všemi příchozími, protože já jsem měla už oteklou ruku od potřásání a zdravení. Bill a já jsme mluvili s hosty, když přišel Johanes a řekl: ‚Odcházíme. Pozvali jste i je.‘ Bill se podíval na Billa Ferena a pronesl: ‚Vždyť je to svobodná země, ne?‘ Takové zajímavé situace jsme zažívali.“