"20. srpna (1968) jsem odjela jako vedoucí školní brigády chmelové, kde neměli učitele. Na pedagogické škole v Novém Jičíně paní učitelka otěhotněla, a tak mě oslovili, jestli bych nejela jako vedoucí těch patnáctiletých dívek na chmel. Takže my jsme 20. srpna odjely. 21. srpna jsme poprvé byly na chmelnici na Žatecku v Postoloprtech. A nepředstavitelná situace, protože jsme byly kousíček od žateckého letiště a nad náma přistávala ty těžké letadla, které vozily tanky a podobně. Měly jsme malý rozhlasový přijímač, kde jsme poslouchaly, co se děje v Praze. Praha volá o pomoc. Vstaňte, hrajeme hymnu. Před rozhlasem se bojuje. My všechno prožívaly prostě na poli, na chmelnici."
"Při žádosti o místo se řešilo, co jsme dělali v roce 1968, kde jsme byli při příjezdu vojsk, co jsme dělali. Já jsem třeba ze svého rodného města dostala posudek, že jsem na náměstí psala hanlivé nápisy. Mělo to jeden háček. Já jsem vlastně tři neděle byla úplně někde jinde na Žatecku a velice složitě jsem dokazovala, že jsem tedy nemohla psát hanlivé nápisy. 'No, ale víte, paní učitelko, tak doma v Příboře učit nemůžete, no tak vám zvolíme nějakou školu, kde byste mohla, ale jenom rok a na rok zase do jiné školy.' A takhle jsem ten první rok vlastně vystřídala tři školy, jako taková ta ne právě prověřená. Byť jsem marně vysvětlovala, že tedy to, co napsali jako posudek, není pravda. Protože dav má pravdu vždycky, jednotlivec ji prosazuje velice špatně."
"Já na ty roky vzpomínám dneska strašně ráda a chtěla bych mít dnešní rozum a tehdejší prostě možnosti, protože poznávat cizinu bylo úžasné. Jenomže musíte si představit, že byla doba socialismu, my jsme žili ve státě, který měl takové zvláštní zřízení s panem Kaddáfím a my jsme měli zakázáno se stýkat s místními obyvateli, moc cestovat a možná, že za ty roky mě trošku znáte a víte, že já tyhle zákazy moc nemiluju, takže první věc, kterou jsme udělali, bylo, že jsme si koupili auto. Prosím, nesmělo se to. Ale přece jenom auto prostě mít budem, protože já chci prostě něco vidět a ne žít na vesnici u moře."
Bohumíra Matulíková se narodila 2. června roku 1947 na Ostravsku. Dětství prožila s rodiči a dvěma mladšími sourozenci v Příboru. Odmalička toužila být učitelkou, a tak po dokončení základní školy a po absolvování gymnázia v Příboře nastoupila na Univerzitu Palackého do Olomouce. Zde studovala učitelství matematiky a zeměpisu. Během studií měla možnost zúčastnit se dvouměsíčního studijního pobytu v Oděse. Vzpomíná na občanské probuzení a naděje spjaté s uvolněním poměrů v roce 1968. 20. srpna 1968 odjela na studentskou brigádu a okupaci 21. srpna prožila na chmelnici na Žatecku, kdy viděli přistávat sovětská letadla na nedalekém letišti. Během studií se vdala za vojáka z povolání, spolu přivedli na svět dvě děti. V roce 1977 dostal manžel nabídku vycestovat pracovně do Libye. Po roce jej tam následovala celá rodina. Od 80. let žili Matulíkovi v Praze. Po sametové revoluci využila naplno možnosti svobodně cestovat. V roce 2021 stále vyučovala na Základní škole Mendíků v Praze 4.