Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Merclová (* 1931)

• narozena 6. července 1931 v Praze

• otec František Hejl a matka Milada Hejlová působili od počátku okupace v sokolském odboji

• před i po atentátu na Reinharda Heydricha byli rodiče nejbližšími spolupracovníky parašutistů

• v červenci 1942 oba rodiče zatčeni, popraveni v KT Mauthausen

• na konci srpna 1942 byla Eva Merclová spolu s mladší sestrou gestapem převezena na zámeček Jenerálka

• po roce a půl následoval pobyt v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova

• konec války prožila v bývalém pracovním táboře v Plané nad Lužnicí

• po válce si do péče obě sestry převzala babička, matka Milady Hejlové

• pamětnice je absolventkou obchodní akademie, celý život pracovala jako účetní

• v roce 2024 žila v Praze

Eva Merclová, rozená Hejlová

„Všem těm statečným a úžasným lidem, kteří se ze všech sil snažili nahradit svatobořickým dětem ztrátu rodičů a pomohli jim tak prožít plnohodnotný život, patří velký dík.“

 

Životopisné údaje

Paní Eva Merclová se narodila 6. července 1931 v rodině Františka a Milady Hejlových v pražských Strašnicích, kde též chodila do školy. V roce 1934 se narodila její sestra Hana. Otec pracoval jako vrchní účetní u firmy Rustica, vzhledem ke svým schopnostem dokázal rodině vytvořit dobré životní podmínky. Kromě práce se angažoval v Sokole, byl podnáčelníkem celé župy Barákovy. Tato záliba se mu stala zároveň osudovou i osudnou. V Sokole se totiž seznámil s Miladou, svou pozdější ženou a matkou paní Merclové.

 

Odbojová činnost sokolů

Již na začátku okupace vznikla odbojová sokolská skupina, neboť sokolové očekávali likvidaci své organizace okupanty. V roce 1939 byly zatčeny sokolské špičky, čímž byla odbojová skupina těžce postižena. Náčelníkovi České obce sokolské Jindřichu Vaníčkovi se podařilo skupinu reorganizovat a ta pod názvem Jindra pomáhala rodinám zatčených sokolů. Manželé Hejlovi se na činnosti odbojové skupiny podíleli od samého začátku. Mezi aktivity organizace spadala mimo jiné též podpora parašutistů, kteří chystali atentát na Heydricha. Pravděpodobně měli v plánu i zajištění ústupové cesty parašutistů po vykonání atentátu. Otec paní Merclové měl mít na starosti úsek na Poříčí. 

 

Osudové prázdniny 1942

V roce 1942 udělala Eva Hejlová zkoušky do dívčího reálného gymnázia ve Slezské ulici, po prázdninách měla nastoupit. Během prázdnin však došlo k události, která změnila celý její život. Dne 14. července zatklo gestapo rodiče a děti Eva a Hanka zůstaly na zahradě před domem se zapečetěným bytem. Večer za nimi přišla babička z matčiny strany a domluvila s rodinou sousedů, kteří měli dcery podobného věku, že je vezmou na několik dnů k sobě.  Potom se dětí ujali přátelé z Jaroměřic nad Rokytnou, kteří jim poskytli péči po zbytek prázdnin. Babičce už je však vrátit nemohli… „Vracely jsme se 28. srpna, a to jsem vám patrně už říkala, že na nádraží nás čekala babička, strýček a gestapo. A rovnou na nádraží nás sebrali, to bylo ještě Denisovo nádraží, a odvezli nás na Jenerálku.“

 

Jenerálka

Jenerálka sloužila jako útulek pro invalidy z první světové války. Gestapo zámeček zabralo pro svoje účely, ale invalidy tam nechalo přežívat. Do zámečku Jenerálka odvleklo gestapo postupně celkem 45 dětí. Sestry Hejlovy již 28. srpna 1942, tedy v první vlně dětí přivážených na Jenerálku, která začala 25. srpna. Postupně, téměř až do listopadu 1942, přiváželo gestapo další děti.

Dětem z heydrichiády vyhradili jedno křídlo, kde byly ubytovány pod dozorem sester německého Červeného kříže. Mezi nimi „vynikala“ jejich nadřízená Lina Galle, která byla velmi přísná a strohá. Naštěstí byla mezi sestrami i takzvaná česká sestřička, která zřejmě měla určité české cítění. Ostatní sestry také mluvily částečně česky, ale vzpomínku nezanechaly. Na Jenerálce děti zůstaly do dubna 1944, poté byly převezeny do Svatobořic na Moravě, poblíž Kyjova.

 

Svatobořice

„Svatobořice byly zřízeny jako tábor pro rukojmí těch vojáků, kteří odešli do zahraničních armád. Rodina generála Hasala, Klapálka a ještě další známá jména. Byl tam třeba i bratr pana Voskovce… Když byl tábor zřízen, byl tam také židovský dům – v rohu tábora. A s těmi Židy prý zacházeli hrozně. Velitel – říkali mu Punťa – to byl strašně zlý člověk… Za nás tam už byl další, toho Punťu někam převeleli, tohle byl další velitel, Schuster, a ten byl dost lidský.“

Podle zdroje 1 byl prvním velitelem tábora poněmčený Čech František Císař, který si změnil jméno na Franz Kaiser a vzal si dceru významného brněnského gestapáka. Aby si vysloužil ostruhy, týral a šikanoval internované. Jeho řev jim připomínal psí štěkot. Proto se brzy začalo veliteli Kaiserovi přezdívat Punťa. Pro hospodářské a jiné delikty byl v listopadu 1943 odvolán a nahrazen poručíkem Bořivojem Schusterem. Během té doby, co on stál v čele tábora, se podmínky intervenovaných velmi zlepšily – lepší lékařská péče, více jídla, a to nejen z balíků od příbuzných, menší psychický teror, možnost číst a pořádat kulturní akce atd.

Pokud si paní Merclová vzpomíná, velitel Schuster dokonce občas přišel do dětské ubikace, „kinderheimu“, a vyprávěl menším dětem pohádky. Za něj už k výrazným krutostem nedocházelo. V době pobytu dětí už ve Svatobořicích mnoho Židů nezbývalo, jen sem tam bylo možné spatřit člověka se žlutou hvězdou.

Paní Merclová vzpomíná na internované příbuzné vojáků a jiných význačných osobností: „Paní Hasalová tam byla s dcerou a ta (dcera) k nám chodila uklízet, takže jsme si s nimi trošku povídaly. Pak Klapálková, Olga se jmenovala a říkalo se jí Páťa, s tou také, a ještě jsme se s ní setkaly teď, dávno, dávno po válce. Prostě potají jsme se snažili, ti naši, profesorka Marková, která sama byla z těch internovaných, ale byla tam jako velitelka našeho kinderheimu, potom také profesor Louda, byl tam za syna… Profesor Louda byl určen k hochům, ale brzy ho zase odtamtud dali pryč… Potom tam byla ještě jedna z internovaných, paní Šperlová, my jsme jí říkali teta Šperlová, to byla ohromná dáma, a taková – opravdu teta, svým citovým přístupem byla pro mnohé útočištěm…“

Profesorka Marková věnovala hodně pozornosti těm nejmenším, zcela bezradným a bezmocným. Tomu napomáhalo též dříve zavedené pravidlo, že starší děti dostaly do péče menší. Tak například svěřenkyní Evy Hejlové byla malá Alenka Malinová.  

Podle zdroje 2 byl synem profesora Loudy pravděpodobně letec Jaroslav Louda, bojující proti nacistům v řadách britské RAF. Podle zdroje 1 byla profesorka Marková vězněna proto, že její muž Libor bojoval v Anglii.

 

Záměr nacistů

Paní Merclová si není vědoma nějakého úsilí se strany Němců o převýchovu dětí ve fanatiky oddané Říši. Německé vychovatelky se nesnažily vtloukat dětem do hlav nějakou ideologii. Zdroj 4 však říká něco snad ještě horšího: bylo zakázáno děti vyučovat, vést je k nějaké činnosti, měly být vlastně drženy v duši devastující pasivitě. To mělo zhoubný vliv zejména na chlapce, kteří bytostně potřebovali vybít mladistvou energii. Profesorka Marková, profesor Louda a další dospělí si to uvědomovali a dělali bez ohledu na vlastní ohrožení vše možné, aby děti uchránili před zpustnutím, před osudem jakýchsi „vlčích dětí“, tedy dětí nezpůsobilých návratu do civilizace. Chlapcům aktivitu, děvčatům něhu a všem náhradu rodičovské péče, to byla snaha dospělých, ať už přirozená nebo podložená pedagogickou erudicí, jak tomu bylo u profesorky Markové či profesora Loudy. A děti, které osud spojil poutem, jež přetrvalo dodnes, vzpomínají na tyto statečné a úžasné lidi s láskou a vděčností. „Všem těm statečným a úžasným lidem, kteří se ze všech sil snažili nahradit svatobořickým dětem ztrátu rodičů a pomohli jim tak prožít plnohodnotný život, patří velký dík.“

 

Planá nad Lužnicí

Když se v dubnu 1945 přiblížila k Hodonínu Rudá armáda, Němci pravděpodobně ve snaze zlikvidovat důkazy o táboře propustili asi polovinu vězňů a zbytek spolu s dětmi přepravili do Plané nad Lužnicí. „V té Plané to byl bývalý pracovní tábor, zavšivený, hrozný, spousta blech, něco děsného… A tam jsme byli až do května 1945. V sobotu 5. května přišli místní lidé a přinesli jídlo…“

S přiblížením Rudé armády hrozily nepokoje, proto zorganizovali dospělí s profesorkou Markovou přesun dětí do nedalekého Turovce, kde byly ubytovány v místním hostinci několik dní a 12. května se vrátily domů. Tehdejší malí hosté na paní hostinskou vzpomínali s vděčností a dlouhá léta ji jezdili navštěvovat.

Rodiče paní Merclové a jiných svatobořických dětí nalezli smrt v Mauthausenu, kde byli popraveni. Milada Hejlová 24. 10. 1942 a František Hejl 26. 1. 1943.

 

Návrat domů

„V rozhlase bylo, že 12. května přijedou do Prahy internované děti, takže se to všichni dověděli, a přišli příbuzní a ti si nás rozebrali. My jsme naštěstí měly babičku, která nás potom dále vychovávala a pečovala o nás, jak jsem říkala, že měla vilku na Žižkově, tak tam jsme pak bydlely, vystudovaly jsme. Měly jsme velké štěstí, že jsme tu babičku měly… Bylo jí čtyřiašedesát, když jsme přišly. Z dnešního hlediska to není žádný věk, ale stejně, vychovávat dvě holky, čtrnáct a jedenáct let… Někdy se stalo, že sourozenci byli rozdělení, třeba do rodin sice příbuzných, ale jeden byl na straně jednoho rodiče, druhý u příbuzných na straně druhého rodiče a nezacházeli s nimi třeba úplně tak jako rodiče, jak na to vzpomínali, neměli se tam třeba moc dobře.“

Babičce pak připadla velmi smutná úloha: povědět dětem o smrti jejich rodičů. Ukázala jim úmrtní oznámení poslaná z Mauthausenu.

 

Setkávání po válce

Po válce se svatobořické děti pravidelně setkávaly jednou nebo dvakrát do roka u profesorky Markové. Bydlela se svou rodinou blízko střešovické vozovny, v Pevnostní ulici č. 16. Většinou přicházeli ti, kteří bydleli v Praze, ale někdy přijeli i mimopražští. Tak se scházeli až do roku 1969, kdy paní profesorka zemřela.

Před více než patnácti lety se několikrát sešla „parta ze svatobořického kinderheimu“ v Plané nad Lužnicí, kde zpravidla pobyli účastníci přes víkend. A pevnou součástí programu byla vždy vyjížďka do Turovce za paní hostinskou, která se navždy zapsala do dětských srdcí.   „To už byla stará paní, ale působila tam její dcera a vždycky nás velmi mile přijali, a jednou, to bylo zrovna nějaké kulaté výročí, tam byl i starosta a přijeli i z Plané nad Lužnici a také starosta a vydali takovou brožuru, takže to bylo velice pěkné. A návštěvníci z kinderheimu věnovali paní hostinské list se všemi jmény, kde jí děkují za veškerou péči, kterou jim tehdy poskytla, a že na ni velmi rádi vzpomínají. Paní hostinská se svou dcerou nechaly tento upomínkový list zarámovat a tak tam visí v hospodě dodnes.

 

A život jde dál…

Eva Hejlová studovala dále na Obchodní akademii v Resslově ulici (bývalá Československá obchodní akademie Dr. Edvarda Beneše) a rok po maturitě se vdala. Mezitím, asi dva měsíce po škole, nastoupila do zaměstnání na ministerstvu spravedlnosti a po dvou letech přestoupila do n. p. Potrubí. Tam pak setrvala, byť pod různými názvy této organizace, až do důchodu. V roce 1957 se jí narodil syn. Pod vlivem prožitků z války vstoupila do Svazu protifašistických bojovníků, ale politické zaměření a celkové ovzduší této organizace jí nevyhovovaly, takže se nijak neangažovala. Po listopadu 1989, kdy se organizace přejmenovala a očistila od ideologického nánosu předlistopadových časů, se situace začala postupně měnit. S příchodem nových lidí se paní Merclová zapojila v roce 1998 do práce na Obvodním výboru Svazu bojovníků za svobodu v Praze 6. Postupem času dokonce uplatnila i svoje znalosti a zkušenosti v oboru účetnictví a ekonomiky, když ve výboru nastoupila ve funkci hospodářky. V této pozici pracuje paní Merclová dodnes a práce ji uspokojuje.

Zpracoval Karel Kužel

 

Použité zdroje – kromě vyprávění pamětnice:

Březovská Šárka: Internační tábor Svatobořice 1942–1945.
Bakalářská diplomová práce

Seznam letců, jejichž rodiny byly internovány v táboře ve Svatobořicích

Historie Sokola za druhé světové války

Pedologická práce prof. Markové o zkušenostech ze svatobořického tábora