Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Merclová (* 1931)

• narozena 6. července 1931 v Praze

• otec František Hejl a matka Milada Hejlová působili od počátku okupace v sokolském odboji

• před i po atentátu na Reinharda Heydricha byli rodiče nejbližšími spolupracovníky parašutistů

• v červenci 1942 oba rodiče zatčeni, popraveni v KT Mauthausen

• na konci srpna 1942 byla Eva Merclová spolu s mladší sestrou gestapem převezena na zámeček Jenerálka

• po roce a půl následoval pobyt v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova

• konec války prožila v bývalém pracovním táboře v Plané nad Lužnicí

• po válce si do péče obě sestry převzala babička, matka Milady Hejlové

• pamětnice je absolventkou obchodní akademie, celý život pracovala jako účetní

• v roce 2024 žila v Praze

Na konci prázdnin roku 1942 projíždělo Chotkovou ulicí v Praze auto německé tajné policie. Cestující z okolo jedoucí tramvaje mohli nakrátko zahlédnout uplakané obličejíky jedenáctileté Evy Hejlové a její o tři roky mladší sestry Hany. Seděly na zadním sedadle, před nimi dva důstojníci gestapa. „Řekli nám, že pojedeme za maminkou,“ vzpomíná po letech Eva Merclová. 

Řekli nám, že pojedeme za maminkou

Maminka obou dívek se jmenovala Milada Hejlová a jen dva dny předtím ji gestapo převezlo z pankrácké věznice do Malé pevnosti Terezín. Zbývaly jí necelé dva měsíce života. O den později, 27. srpna 1942, byl v Malé pevnosti uvězněn i její muž František. I jemu zbývalo jen několik měsíců života, nacisté ho popravili v koncentračním táboře Mauthausen 26. ledna 1943. Stejný osud čekal rodiče všech dětí, které až do listopadu 1942 gestapo přiváželo na zámeček Jenerálka. Nejmladším byly tři roky, nejstarším sedmnáct. Jejich rodiče patřili k odbojné elitě českého národa a v různé míře byli zapojeni do plánování atentátu na Reinharda Heydricha. Zámeček Jenerálka – stojí na okraji romantického Šáreckého údolí – sloužil po první světové válce jako ubytování pro válečné invalidy. Na konci léta 1942 se měl na několik následujících měsíců proměnit v ‚dětský domov‘.

„Nastěhovali nás do prvního patra, v pokojích byly železné postele, víc už nic,“ vzpomíná Eva Merclová. Od té chvíle nesměly mít děti žádné osobní věci, nesměly se učit a před ostatními nesměly vyslovit své příjmení. Měly zapomenout na své rodiče a okolní svět měl zapomenout na ně. Od této chvíle měly pod dozorem gestapa trávit čas v ubíjející pasivitě a odevzdanosti. Jejich další osud zcela závisel na rozhodnutí gestapa. 

Gestapo jezdí v zeleném autě

Tatínek Evy Merclové, František Hejl, se narodil v roce 1900. Vystudoval obchodní akademii a před svým zatčením pracoval jako vrchní účetní. Jeho žena Milada byla o šest let mladší a starala se o domácnost a o dvě malé dcery. Seznámili se v karlínském Sokole, jehož byli členy a cvičiteli. František Hejl byl navíc vysokým sokolským činovníkem, zastával funkci místonáčelníka karlínské Barákovy župy, která se hned na začátku německé okupace stala jedním z hlavních center sokolského odboje. František a Milada Hejlovi patřili k nejbližším spolupracovníkům Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, oba byli členy skupiny „Říjen“, nejradikálnější frakce sokolského odboje.

František a Milada Hejlovi byli ale současně i příkladnými a milujícími rodiči. Se svými dětmi trávili všechen volný čas, plánovali výlety, v zimě jezdili lyžovat na hory. Obě dívky vychovávali v sokolském duchu, k lásce k rodné zemi, vyšším hodnotám a v neposlední řadě i k lásce k pohybu. V roce 1935, kdy byly Evě čtyři roky, se rodina přestěhovala z Karlína do vilové čtvrti ve Strašnicích. V Německu byl už dva roky u moci Adolf Hitler a stupňující se mezinárodní napětí vyvrcholilo odtržením československého pohraničí a zanedlouho obsadila německá armáda i zbylou část českých zemí. Pro Eviny rodiče se tím všechno změnilo, od začátku věděli, že dávají všanc svůj život. Dny Evina a Hanina dětství ale dál bezstarostně plynuly. „Jen občas jsem zaslechla od dospělých, že někoho zatkli, a v těch chvílích se pokaždé zmiňovalo gestapo. A ve mně pak zůstával takový pocit strachu… Moje paní učitelka němčiny to jednou líčila přesně – jak někoho známého zatkli, jak přijelo zelené auto. A tak jsem věděla, že ti gestapáci jezdí v zeleném autě. A bála jsem se, aby nepřijelo zelené auto. No a přesně takhle se to stalo,“ vzpomíná Eva Merclová.

Utíkej zavolat tatínkovi, ať nechodí domů!

14. července 1942 pomáhala Eva mamince s balením kufrů. Chystali se odjet na prázdniny k babičce do Horní Čermné v Orlických horách, kde se narodil Evin otec. Mladší Haničku poslala maminka do koloniálu pro máslo. „A já byla s maminkou v ložnici, kde jsme rovnaly věci do kufrů, a najednou se otevřely dveře a v nich stáli tři muži, oblečení v zelených uniformách. Představili se jako Geheime Staatspolizei. A vidím pořád ten moment – maminku, jak zbledla,“ pokračuje Eva. Viděla, jak mamince nasazují pouta, a pak se rozběhla k domovnici, paní Kadeřábkové. „Běžela jsem jí říct, že je u nás gestapo, a ona mi dala korunu a řekla: ‚Utíkej to zavolat tatínkovi, ať nechodí domů!‘“

Eva vyběhla na ulici, aby z telefonní budky zavolala otci do kanceláře. Mluvit s ním už ale nestihla, v téže chvíli i jeho gestapo zatýkalo. A ani domů se už vrátit nemohla, gestapo byt Hejlových zapečetilo. Evě a Haně se během chvíle rozpadl celý jejich dosavadní svět, zůstaly opuštěné, bez sebemenšího zázemí. Do doby, než za nimi přijela babička, matka zatčené Milady Hejlové, se jich ujala paní Kadeřábková. První noc přespaly u ní. „Babička se s tím asi musela nějak vyrovnat. Jí zatkli dceru. A její syn byl v té době totálně nasazený v Německu a navíc byla podruhé vdovou. Vlastně tu zůstala úplně sama,“ pokračuje Eva Merclová. 

Nejmenší děti velmi plakaly, chtěly k mamince

Ještě před pouhým týdnem bylo všechno v úplném pořádku, Eva oslavila své jedenácté narozeniny a těšila se na společné prázdniny. Místo do Čermné s maminkou a sestrou ale obě dívky babička poslala na Moravu do Jaroměřic, k rodině Emy, jejich bývalé chůvy. To léto si Eva příliš nepamatuje, teprve jeho konec, kdy se vracely vlakem do Prahy a doufaly, že na ně budou čekat maminka s tatínkem. Na peróně Denisova nádraží ale stála jen babička a strýc, tatínkův bratr. A také dva muži v uniformách gestapa. Krátké objetí s babičkou, a pak znovu to obávané auto. Cestu na Jenerálku si Eva také nevybavuje – zůstala jí jediná, ale o to výraznější vzpomínka na oči cestujících v tramvaji projíždějící Chotkovou ulicí. Na zámeček Jenerálka byly Eva a Hana přivezeny jako jedny z prvních, další děti gestapo přiváželo postupně. Jejich převozu do ‚dětského domova‘ pokaždé předcházelo zatčení jejich rodičů. Celkem bylo na Jenerálku převezeno 46 dětí. 

„Nejmenším bylo mezi třemi a pěti roky a zezačátku velmi plakaly, chtěly k mamince,“ vzpomíná Eva a pokračuje dál: „Velela nám sestra německého Červeného kříže, jmenovala se Karolina Gala, a ne že by nás přímo nějak trýznila, ale byla to Němka a všechny děti věděly, že není naše přítelkyně.“ „Němka“, jak stroze děti Karolinu Gala přezdívaly, rozdělila dívky podle věku do třech skupin. Eva byla ve svých 11 letech zařazena jako nejmladší do skupiny nejstarších dívek. Ty pak dostaly na starost nejmenší děti, kterým v následujících měsících do značné míry nahrazovaly matku. Eva se měla postarat o tříletou Alenku Malinovou. Její maminku Annu, přítelkyni Josefa Gabčíka, popravili Němci ve stejný den jako maminku Evy Merclové. Evinou ochránkyní a rádkyní se stala tehdy šestnáctiletá Irena Hešová a nejdůvěrnější přítelkyní Milena Pechmanová (její příběh pro Paměť národa vyprávěl její manžel Miloslav Hrubý).

A nějakým šťastným řízením osudu se nezeptala, co to dělám

Tím, že děti mohly sdílet podobně bolestné zážitky spojené se zatýkáním rodičů a prožily spolu následující téměř tři roky, semkly se a vytvořilo se mezi nimi silné pouto. A společným nepřítelem, ztělesňujícím všechno zlé, co je potkalo, se pro ně stala sudetská Němka Karolina Gala. Potají se vysmívaly její komické češtině a vymýšlely tajné plány na pomstu. Místo jejich pobytu mělo zůstat utajené, i pro příbuzné dětí. Balíčky s nutnými potřebami nebo cenzurované dopisy jedenkrát za měsíc dostávaly děti přes gestapo. Eva Merclová vypráví, jak rychle se všechny děti naučily rozpoznat, na koho je možné se s důvěrou obrátit a kdo je naopak může zradit. Věřit se dalo kuchaři, válečnému invalidovi, některým četníkům, kteří zámeček střežili, nebo paní hospodské z nedaleké restaurace. Přes ně putovaly tajné dopisy od příbuzných a naopak. 

„Věděli jsme, že si dopisy musíme předávat velmi opatrně, například večer na záchodě si je od nás přebíral jeden z četníků. Psala jsem babičce třeba i na toaletní papír, jiný papír jsem neměla. A jednou večer jsem dopis psala na pokoji a najednou vešla Němka. A nějakým šťastným řízením osudu se nezeptala, co to dělám. To by bylo hrozné, vyšetřovalo by se, komu to předávám, z dítěte by to dostali hned. A všechny, kdo nám pomáhali, by potrestali,“ vzpomíná Eva a pokračuje: „Jednou si Němka stěžovala na kluky a přijelo gestapo. Kluci pak od nich dostali pár facek. A mě jednou za trest Němka zavřela do takové mansardy, snad proto, že jsem se podívala z okna. Musela jsem jí také natáčet vlasy, pokaždé když čekala návštěvu, oficíra. Asi myslela, že mě tím vyznamenává. A o Vánocích, asi chtěla udělat něco dobrého, tak nám dovolila zpívat koledy. ‚Rodila se Ježí Pán,‘ jak zněl její překlad ‚Narodil se Kristus Pán.‘

Možná uvidíme babičku

Čas na Jenerálce ubíhal pomalu. „Bylo zakázáno se učit, bylo zakázáno číst knížky, ale každý si ještě z domova nějakou přivezl. Němka nám je měla vzít, ale nechala nám je. Asi jen proto, abychom se něčím zabavili. A tak mezi námi celou dobu kolovaly knížky, některé jsme četli i několikrát,“ vzpomíná dál Eva Merclová. Jediné, čím se mohli zaměstnat, byly drobné práce jako pletí záhonů nebo zašívání prádla. Eva Merclová vypráví: „A pak nás Němka začala vodit na procházky do Šáreckého údolí. Protože co s tolika dětmi, když nikde žádná zábava? A na procházky jsme se pak těšili. Přes tu paní hospodskou se to dozvěděli naši příbuzní a moje babička s babičkou Jarky Smržové pak pokaždé šly proti nám. Jenom aby nás viděly. A my věděli, že nesmíme nijak reagovat, aby to Němka nezjistila. Jednou chtěla babička podat nenápadně Haničce pomeranč, on ale spadl na zem. A Hanička šla dál, jako by se nic nestalo. Přesto bylo všechno od té chvíle veselejší, mohli jsme se těšit, že uvidíme babičku.“ Vyzrazení místa pobytu dětí byl ale pravděpodobně hlavní důvod, proč se gestapo po roce a půl rozhodlo přestěhovat děti do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova.

Jenerálka byla sice stroze zařízená, přesto ale stále zůstávala poměrně přívětivým zámečkem se zahradou. Svatobořice byly tábor se vším, co k němu patřilo. S nízkými, jednoduchými domky, zdmi s ostnatým drátem a strážními věžemi. Přestože prostředí mohlo v dětech vzbuzovat úzkost, přijetí bylo o poznání přívětivější. V táboře byli jako rukojmí vězněni příbuzní vojáků, kteří bojovali proti nacistům v zahraničí. Včetně žen, které strádaly odloučením od svých vlastních dětí. A přestože bylo zakázáno, aby se dospělí vězni s dětmi stýkali, ke kontaktům docházelo. Děti dostávaly lepší jídlo, ženy jim ušily nové oblečení, protože ze svého dávno vyrostly. A o Vánocích jim hospodyně ze sousední vesnice mohly přinést opravdové vánoční cukroví. Děti se především zásluhou profesorky Miroslavy Markové a profesora Zdeňka Loudy, také vězněných ve Svatobořicích, začaly tajně učit. Domov a vlastní rodiče ale dětem, i přes veškerou obětavou péči, nikdo nahradit nemohl. Nejmenší z dětí si své rodiče už nepamatovaly.

Všichni jsme čekali, že se nám rodiče vrátí

Když se v dubnu 1945 přiblížila ke Svatobořicím fronta, byla podle slov Evy Merclové část vězňů propuštěna. Druhá část, ke které patřily i všechny děti, Němci ale potřebovali jako rukojmí a nechali je převézt do bývalého pracovního tábora v Plané nad Lužnicí. Eva Merclová si cestu nevybavuje, ale podle dalších svědectví byla velmi strastiplná. Děti cestovaly nejprve vlakem, pak autobusem a celou dobu na ně dozíral strážný SS, připravený kdykoli střílet. V pracovním táboře v Plané nad Lužnicí panovaly mnohem horší hygienické podmínky než ve Svatobořicích, do konce války ale zbývalo už jen několik dní. Eva Merclová vzpomíná, jak se právě tady dozvěděli o vypuknutí Pražského povstání a zakrátko i o konci války. Po opuštění tábora se ale přesto děti za podpory místních několik dnů ukrývaly v nedaleké vesnici Turovec, stále panovaly obavy, aby Němci děti nepovraždili. Teprve 12. května 1945 byl vypraven speciální vlak, který je odvezl do Prahy.

V Praze jejich příjezd očekávali příbuzní, na žádné z dětí ale nečekali rodiče. Evu a Hanu si po téměř tříletém odloučení přišla vyzvednout babička. „Čekaly jsme, že se rodiče vrátí. Pořád jsme čekaly a čekaly, až nám nakonec babička přinesla ukázat úmrtní listy. Tak jsme se teprve dozvěděly, že naši rodiče byli popraveni už před třemi roky. Babička nám to nedokázala říct, jenže my pořád seděly u rádia a poslouchaly, když četli ty dlouhé seznamy lidí, kteří se vraceli z koncentračních táborů. A dokonce se mi jednou zdálo, že jsem zaslechla jméno svého tatínka,“ vypráví Eva Merclová.

Babička nám dala pocit jistoty, že tady někoho máme

Růžena Škantová, babička obou sester a matka popravené Milady Hejlové, se v následujících letech snažila vynahradit oběma vnučkám ztrátu, která je potkala. Odvezla je do své vilky na pražském Jarově, kde vyrůstala i jejich maminka. Známí rodiny oběma dívkám přinášeli oblečení a zřejmě je podporovali i mnohem víc. Jejich poručníkem se stal bratr jejich otce. „Říkal nám, že budeme bohaté nevěsty, že jsme dědily po tatínkovi. Jenže v třiapadesátém přišla měnová reforma a z nás pak už nebyly bohaté nevěsty,“ dodává Eva Merclová. 

Ještě v červnu 1945 se Eva na měsíc vrátila do školy, aby si co nejrychleji zvykla na běžný život. Měla během krátké doby dohnat učivo za tři roky, kdy jí bylo vzdělávání odepřeno. S učením ale potíže neměla, během jediného roku se jí podařilo ukončit základní vzdělání a chystala se pokračovat na obchodní akademii. „Všechny děti ve škole ale měly rodiče,“ říká Eva Merclová a ještě pokračuje: „Babička se nám snažila všechno vynahradit. A my si tehdy ani neuvědomovaly, co všechno nám dala. Ona přišla o dceru, i mého tatínka měla ráda. Ale tu ztrátu jsme jen díky ní tolik nepociťovaly. Někteří z nás [Svatobořických dětí] tak dobře nedopadli. Byli u příbuzných, kteří jim nějakou velkou lásku najevo nedávali. Nám babička dala pocit jistoty, že tady někoho máme.“

Co udělali pro národ naši rodiče, nic neznamenalo

Návratem do Prahy se tzv. Svatobořické děti na dlouhý čas rozešly. Až v roce 1966 došlo k velkému setkání a od té doby se již scházeli pravidelně. Jen s Milenou Pechmanovou a Irenou Hešovou se Eva stýkala bez přerušení. Se svým budoucím manželem se seznámila během studia na obchodní akademii v Resslově ulici. Jmenoval se Zdeněk Balíček a byl spolužákem Miloslava Hrubého, který se stal životním partnerem Mileny Pechmanové. Eva maturovala v roce 1950 a o rok později se vdala. „Po maturitě k nám do školy přišli dělat nábor z Ministerstva spravedlnosti, a protože jsem uměla dobře těsnopis, šla jsem tam pracovat jako stenografka. Dělníci v té době začali studovat práva na Právnické škole pracujících a asi tak za rok to měli hotové. A když jim přednášeli, tak mě brali s sebou, abych to zapisovala. Přijímal mě tenkrát bývalý vrátný, o kterém jsem si říkala, že snad ani neumí psát. A já si tam tehdy uvědomila, jak se tam odrážejí poměry, které po osmačtyřicátém nastaly,“ vzpomíná Eva.

S Vítězným únorem a vším, co následovalo, souvisel i zcela jiný pohled na nekomunistický protinacistický odboj. „Co udělali pro národ naši rodiče, najednou nic neznamenalo,“ shrnuje s trpkostí Eva Merclová. A na otázku, zda bylo možné odpustit, odpověděla: „Němce jsme nenáviděli a všechno německé. Ani ve studiu němčiny jsem nechtěla pokračovat. Ale tehdy to bylo z jakéhosi vzdoru, časem jsem si uvědomila, že ne všichni Němci byli nacisti. To přece nešlo, abych v sobě živila nenávist vůči všem Němcům.“