Helena Mezlová

"Ještě si pamatuju, jak jsme se vrátili z toho kláštera, že jsme museli nosit bílé pásky, že jsme Němci. Furt jsme chodili v bílých halenkách a na tom byl ten bílý pásek, to vím od maminky. Pak jsme šli pěšky do těch Pohořelic. V Pohořelicích nás nechali a bratr se seznámil (to vím zas od bráchy) s Rusy a oni vozili brambory z Vídně do Pohořelic a z Pohořelic zase něco do Vídně. A on se domluvil s těmi Rusy a oni nás převezli v bedně od brambor do Vídně. Poněvadž maminka tam měla sestru, tak řekla: 'Jedeme do Vídně,' a bratr to domluvil. A je odvezli ti Rusové, a co vím, tak byli hodní, co byli v těch Pohořelicích, ti nebyli zlí. Ale to byli ti mladí kluci, co nás vedli, to se říkalo, že to byli 'zbrojováci', to že byli hajzli. Jak už nemohl někdo, tak ho odhodili do příkopu. To vím podle vykládání od maminky, že se chovali strašně - ti, co nás vedli z Brna. To byli ti 'zbrojováci' a tomu pak říkali 'lidová milice'. To byla teda verbež."

"Přesně měl bratr třináct let 28. května a my jsme šli ke hřbitovu na ten odsun. Jenom si pamatuju, že bratr se sestrou, ten malý s tou malou - naší Anči, spali na kočárku. Potom si pamatuju kousek cesty a pak, že jsme měli hlad a maminka ještě s pár lidmi, se kterými jsme se potom ještě stýkali po válce, protože se vraceli do Brna, že zabili koně. Ležel tam kůň a já to vidím, toho koně s tím nafouklým břichem, jak ho řezali. To taky vidím, když si takhle zakryju oči. Pak nevím nic, jak jsme došli do těch Pohořelic, nevím. Šli jsme prý čtyři dny."