Germán J. Miret

„V roce 1961 se udála jedna velmi zdrcující událost při církevním procesí, které se konalo 7. nebo 8. září. To je den, kdy se na Kubě slaví takzvaná Fiesta de la Caridad. Církev dostala pokaždé povolení k uspořádání procesí v 5 hodin odpoledne nebo tak nějak. Režim ale tentokrát povolil oslavy v 7 hodin ráno. To samozřejmě vůbec nemá smysl cokoliv pořádat, takže monsignor Masvidal zrušil procesí. Lidé se shromáždili před kostelem. Mysleli si, že oslavy se budou konat. A v tom jeden chlapec, jmenoval se Arnaldo Socorro, vzal obraz Panny Marie, nějací lidé ho zvedli na ramena a on držel obraz ve vzduchu. Lidé za ním šli jako v procesí. A vojáci, kteří tam byli okolo… jeden z nich na něj vypálil několik ran ze samopalu. Poté byl obviněn otec Arnelio Blanco. Režim prohlásil, že to byl on, kdo střílel ze zvonice. Jenže otec Arnelio tou dobou pobýval v Matanzas, asi 150 kilometrů od Havany. Bylo zhola nemožné, aby střílel. Nikdy se to nevyjasnilo. Kromě toho, jestli to byl otec Arnelio, proč ho tedy nezatknuli hned po jeho návratu do Havany? Ten chlapec byl členem Katolické akce a režim z něj udělal mučedníka revoluce. Řekli, že to byl chudý chlapec z pracující rodiny, kterého zavraždil kněz. Vláda vzala tělo a uspořádala pohřeb a smuteční obřad a všechno kolem. Prohlásili ho za mučedníka revoluce, a on byl přitom mučedníkem církve.“

„V mojí čtvrti jako by se načrtla dělící linie. Oni a my. My na jedné straně a oni na druhé. Na jedné straně lidé bojující proti režimu a na druhé ti, kteří byli na straně vlády. V ten moment jsme spolu přestali mluvit. A to jsme do té doby byli přátelé. V sousedství byli dokonce i sourozenci, kteří spolu prostě najednou přestali komunikovat. Každý se ocitl na jedné straně.“

„Nebylo lehké si zvyknout na nové nastavení společnosti. Jedna z věcí, na které nebyl nikdo zvyklý, bylo to, že sousedé se navzájem sledovali a donášeli na sebe. Člověku se z toho zvedá žaludek. Když jsem vycházel z domu s nějakou kabelou, bylo mi jasné, že mě všichni pozorují. Sledovali mě. Všudypřítomný nátlak byl nepříjemný. Já mám proto velký obdiv k lidem, kteří se dnes dokáží postavit proti kubánskému režimu. V naší době to zkrátka nebylo možné. Ten, kdo se nějakým způsobem postavil proti vládě, skončil ve vězení, prostě ho zavřeli. Já si dokonce vzpomínám, že jsem měl jednoho kamaráda, ze kterého se k mému velkému překvapení vyklubal soudce z věznice La Cabaña, kde se stříleli lidé. Byl to černoch, velmi dobrý kamarád, se kterým jsme se často o různých věcech dohadovali. Na začátku mi opakoval: "Podívej, já s tebou sice nesouhlasím, ale do smrti budu vždycky bojovat za to, abys mohl vyjádřit svůj názor." Na to jsem mu odpovídal: "To mě opravdu moc těší." Je to taková fráze, která se používala za Velké francouzské revoluce. Na konci bylo ale všechno jinak. Řekl mi: "No jo, jenže ty jsi kontrarevolucionář.". A já na to: "Tak díky Bohu, že budeš vždycky bojovat za to, abych mohl říkat svůj názor." A on mi povídá: "Samozřejmě, ale musí být v souladu s revolucí.“