Michal Misla

„Vzpomínám si, že jsem šel na průzkum a byl tam plnej barák Němců. Měl jsem prozkoumat, jak to tam vypadá. Vytáhl jsem pojistku z granátu, samopal jsem si vzal do ruky a otevřel dveře a zařval jsem: ,Ruky věrch!‘ - ruce vzhůru. Oni tomu rozuměli. Kdyby mě střelili, tak bych ten granát pustil a ono by je to zabilo všecky, ale já bych byl taky mrtvej. Jenomže dokavaď jsem držel rukověť a pružinu, tak jsem ho mohl mít třeba celý den a nic. Ale jak jsem ho hodil, tak se jeden dva tři čtyři pět šestkrát otočil a už vyšla rána.“

„Jak to, že jste uměl dobře maďarsky?“ „Já jsem dělal v Berehove, tam jsem se naučil. Tam jsem dřel jak kůň, jako děcko. Nosil jsem vodu ve vinicích, jak tam lidi kopali, tak jsem jim nosil ve vědrech vodu na pití. Každou chvíli jsem byl bit. Měl jsem, už nevím kolik, ale hrozně málo peněz. Chodili jsme třicet šest kilometrů pěšky do práce. Vždycky v sobotu jsme šli domů. Doma jsme se vykoupali a šli do kostela, protože to se muselo. Odpoledne jsme dostali do pytle kukuřičnej chleba, brambory, lahvičku oleje na maštění chleba a zase celou cestu třicet šest kilometrů do práce. A tam jsem byl zase celej tejden.“

„Právě v Touškově jsem jezdil každý den brzo ráno pro mláto do pivovaru. A tam v Lobzích je hrozně vysoká strmá stráň a já jezdil pár kroků vedle. Viděl jsem, jak tam Němci střílej naše lidi. To mně rvalo srdce a říkal jsem si, že musím utéct, tady se nedá žít.“

„On byl těžce raněnej a byli jsme obklíčení. Byl raněnej do prsou, popadl jsem ho za ruce a táhl jsem ho. Prosil mě, abych se zachránil, abych ho nechal a šel a dostal se z obklíčení. Jak jsem byl zvyklej ještě z domova, tak jsem si udělal křížek, modlil jsem se a říkal jsem: ‚Ne! Já tě tady nenechám. Ať padnu, ale nenechám tě tady.‘ Tak jsem ho z toho obklíčení dostal.“

„Vraťme se ještě k té mobilizaci. Jak to všechno bylo?“ „Asi v půlnoci přišli a ptali se sedláka, protože potřebovali koně, aby vozili vojsko a munici na hranici. Já jsem řekl, že pojedu s těma koňma. Ještě jsem nebyl plnoletej, tak jsem byl přidělenej k vozatajstvu. Dovážel jsem do Stříbra a do Chebu střelivo a vojáci.“

„Jaslo, Krosno, Velký Sacze, tam jsme všude bojovali. U Bělska jsem byl těžce raněn. Mám ještě střepiny v pravý ruce. Dvě střepiny v levé noze. Do hlavy jsem byl raněnej a do obou ramen. Tak mě odvezli do nemocnice, ale operaci mi dělali až v Přemyšli.“

„Krásný uniformy, čepice nádherný, všecko jsme měli. Němci se třásli zimou a nám bylo horko. My jsme měli boty šněrovací, do mokra. Když byl tuhej mráz, tak jsme měli takzvaný válenky. To jsou z nějakých chlupů udělaný boty. To natáhnete na nohy a čím větší mráz, tím větší teplo na nohy. To je jako by měl člověk nohy v kamínkách.“