„Teď ti lidé mezitím byli v místní věznici, tam přespali a brzo ráno, někdy kolem třetí hodiny, byli probuzeni s tím, že už je povolení, že už budou za hranicemi přijati a tam, že počkají na odsun. Takže ti lidé se uklidnili. I když, kdybych si to představila, tak asi moc klidní nebyli, protože nevěděli, kam půjdou, co s nimi bude... Takže znovu na vůz, byli odvezeni, dovezeni na to místo, rozděleni do dvou skupin. Tam už byly připraveny hroby a tam byli zastřeleni vybranými vojáky, kteří dostali rozkaz velitele.“
„Ten příběh je hodně takový tragický, smutný, tak v době, kdy jsem já vyrůstala, tak prakticky bylo to tabu a moc se o něm nesmělo mluvit. Až v době, kdy jsem už dospívala, na konci šedesátých let, kdy nastalo takové uvolnění v naší společnosti, tak teprve jsem se dozvěděla ten příběh celý. To bylo kolem roku 1968. A jak víte, tak ta doba uvolnění netrvala dlouho, takže příběh jsem se dozvěděla nebo dostala jsem se k informacím, ale potom přišla doba normalizace a vlastně zase celých dvacet let se o tom nemluvilo nebo jenom šeptalo. A teprve až po roce 89, po sametové revoluci, kdy opravdu nastalo uvolnění a začaly se tyto smutné události... se začalo pátrat po podrobnostech, jak se to stalo, proč se to stalo.“
„Dědeček se tedy spolu s ostatními vojáky vracel domů. Dědeček se dostal do Svatoňovic a dál už vlak nejel. Panoval zde veliký chaos, nic nefungovalo. Takže dědeček, jak byl prostě zvyklý a znal to, byl nádražák, tak šel po trati pěšky do Horního Adršpachu. V Petříkovicích u přejezdu, v místě, kde blízko je státní hranice nyní s Polskem, tehdy s Německem, tak se střetl s přicházejícími vojáky, kteří zde začali obsazovat území. Dědeček byl v uniformě. Ještě pro dokreslení: on nebyl vysoký, byl poměrně malý. Takže vojáci viděli vojáka československé armády, tak se na něho vrhli, srazili ho do příkopu, začali ho bít, začali mu nadávat. Protože dědeček uměl německy dobře, tak začal s nimi diskutovat, což mu zachránilo život, protože ti Němci se na chvíli zarazili, slyšeli němčinu, což neočekávali.“
Miroslava Moravcová se narodila 19. prosince 1950 v Teplicích nad Metují. Její rodina žila dlouhá léta na Broumovsku, ale po obsazení pohraničí v roce 1938 se její prarodiče museli odstěhovat. Když se dědeček vrátil z mobilizace, babička s dětmi už doma nebyla a našel je až po několika dnech v Pardubicích. Po skončení války našli dům v Teplicích nad Metují, kam se nastěhovali a kde se také pamětnice narodila. Až postupem času se dozvídala, jak na Broumovsku probíhal odsun Němců a že v roce 1945 bylo na nedaleké Bukové hoře popraveno dvacet tři Němců. Viníci nebyli nikdy potrestáni a o celém příběhu se zcela otevřeně mohlo mluvit až po roce 1989.
