Hermina Musilová

* 1928

  • „Potom klukovi byly dva roky. Na německé straně nehleděli, jestli jdete až na hranici, ale Češi nepustili lidi dál než k Domažlicím nebo tam někam. On si vymohl na výboru, aby mohl na hranice, aby viděl svého kluka. Tak výbor mu to potvrdil, aby mohl toho kluka vidět. Ty byly klukovi dva roky, to nezapomenu. Tak my jsme přišli, moje maminka a tatínek jeli se mnou na hranice. To byla velká síň, jak se to řekne?“ – „Klidně to řekněte německy.“ – „Čekárna, Wartesaal, a byla oddělená prkny, vysokými prkny, tady Češi, tady Němci, ti celníci se bavili. Dva vojáci dovezli mého přítele. Kluk neuměl česky, byl vázaný na nás. ‚Podejte nám toho kluka.‘ Kluk řval, tak nám ho dal zpátky.“

  • „Ale nic jsme už neměli. My jsme šli čistě v jednom oblečení. Já už ani nevím. A cestovali jsme vagony.“ – „A to byly jaké vagony?“ – „Na dobytek, to se zavřelo. Někde zůstaly stát, otevřeli [je]. Na kýbl jste mohla jít na záchod. Potom šlo pár chlapů, donesli černé kafe na pití. A to bylo všechno. Mému bratranci byly tehdy čtyři roky a stále křičel: ‚Já chci dom, já chci domů!‘ Nechtěl být potmě. Takový byl ten transport. Jak jsme jeli z Jihlavy, to ještě přijel vlak z Brna, to bylo vozů, připojili je, ještě v Havlíčkově Brodě připojili vozy. Pak řekli: ‚A teď jedeme přes hranice.‘ Tam jsme zastavili, přišel Červený kříž. Bylo nás lidstva, ti nevěděli, kam nás mají uložit. Přišli jsme do takové tělocvičny. Lidi byli na slámě uložení. A potom to třídili a vagony [jely] zase dál. Někteří šli do Württemberku, kdo byl z továrny. Kdo byl zemědělec, zůstal v Bavorsku. My jsme zůstali v Bavorsku. A to jsem byla sedm měsíců v jiném stavu.“

  • „Potom v roce 1946 najednou všechno odešlo, pár německých rodin nás tam ještě bylo. A řekli: ,Všichni Němci ven!‘ Tak to jsme šli ti poslední Němci. Přišli jsme do Jihlavy do lágru. A potom jsme jeli pryč vagony. To jsme byli ve Starých Horách, taková stará továrna to byla, tam jsme byli čtrnáct dní nebo týden. A najednou nám řekl: ,Co ještě máte v ruce, vezměte si s sebou, pojedete dnes vagonem pryč.‘ Tak jsme šli pryč.“

  • „A tam [v Heleníně u Jihlavy] jsme byli v tom lágru. A tam řekli: ‚Všichni půjdete transportem pryč do Německa. Tak co máte, vemte si a můžete jít...‘ Z toho transportu... a bylo tam vojsko. Tak jsme šli skrz taková vrata, kde nás poprašovali nějakým DDT. Řekli nám: ‚Vemte si jen to, co máte do ruky, co máte navíc, položte u vrat a autem vám to bude přivezeno na nádraží.‘ Nás vezli na nádraží, a když jsme tam dorazili, tam bylo lidstvo, přijely vagony z Brna a takhle. No jo, ale žádná zavazadla už jsme neviděli. Vlak, nastupovat do vagonů, co jsou na dobytek. Nastupovat, přes dvacet lidí nebo nevím už, kolik nás tam bylo v tom vagoně, a už jsme jeli. Zavazadla nikde. Ty už nám nikdo nedopravil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Stonařov 105, u pamětnice doma, 22.04.2015

    (audio)
    délka: 53:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Stonařov, 27.08.2020

    (audio)
    délka: 01:33:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
  • 3

    Stonařov, 20.11.2020

    (audio)
    délka: 06:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni Němci ven!

Portrét 1950
Portrét 1950
zdroj: archiv pamětnice, natáčení PNS 2016

Hermina Musilová, za svobodna Schebesta, se narodila 3. dubna 1928 ve Stonařově, kde její rodiče hospodařili na rodovém statku. Schebestovi měli německou národnost. Pamětnice navštěvovala základní školu ve Stonařově a po jejím dokončení pracovala s rodiči na statku. Zažila v obci ustupující vojsko wehrmachtu, osvobození sovětskou armádou a příchod Revolučních gard. V roce 1946, v sedmém měsíci těhotenství, byla s rodinou odsunuta do Německa. Otec dítěte Miroslav Musil měl českou národnost a po odchodu Schebestových obsadil jejich statek. V roce 1950 umožnily úřady pamětnici vrátit se do Stonařova. Po návratu se za Miroslava Musila provdala. Následující léto se jí narodila dcera Marie. Roku 1957 vložili Musilovi nuceně své hospodářství do jednotného zemědělského družstva. Do odchodu do důchodu pracovala pamětnice v družstevním kravíně. V roce 2020 žila Hermina Musilová ve Stonařově.