Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermina Musilová (* 1928)

Všichni Němci ven!

  • narozena 3. dubna 1928 ve Stonařově

  • vyrůstala v německé rodině

  • v červnu roku 1946 odsunuta s rodinou do Bavorska

  • v srpnu 1946 se jí narodil syn Miroslav

  • otec Miroslav Musil zůstal ve Stonařově, kde obsadil statek Schebestových

  • v roce 1950 se pamětnice vrátila do Stonařova a provdala se za Miroslava Musila

  • rodiče pamětnice zůstali v Bavorsku

  • roku 1957 vložili Musilovi nuceně statek do jednotného zemědělského družstva

  • do svého odchodu do důchodu pamětnice pracovala v družstevním kravíně

  • v roce 2020 žila ve Stonařově

Jihlavský jazykový ostrov (Iglauer Sprachinsel) se rozprostíral na pomezí Čech a Moravy na území o rozloze zhruba čtyř set kilometrů čtverečních. Centrum oblasti zahrnující celkem sedmdesát osm obcí představovalo město Jihlava. Od středověku zde většinu obyvatelstva tvořili Němci. Po druhé světové válce přišli příslušníci německé národnosti o československé občanství, došlo ke konfiskaci jejich majetku a museli ze své vlasti odejít.

Národnosti se neřešily

Hermina Musilová, rozená Schebesta, se narodila 3. dubna 1928 ve Stonařově (Stannern). Rodiče Maria, rozená Plaßová, a Josef hospodařili na dvanáctihektarovém statku. Chovali koně, krávy, prasata a drobné zvířectvo. Matka i otec měli německou národnost. V obci tehdy žilo zhruba 1300 obyvatel, z nichž většinu představovali Němci, Češi tvořili necelou třetinu.

Pamětnice vyrůstala s o dva roky starší sestrou Marií. Navštěvovala obecnou školu ve Stonařově. Ve třicátých letech 20. století se zde pod jednou střechou učily jak české, tak německé děti, každý ve své třídě. Při hře na ulici používaly děti češtinu nebo němčinu podle potřeby. Hermina si během rozhovoru nevzpomínala, že by jako malé děti řešily, kdo je jaké národnosti. Od raného dětství pamětnice povinně pomáhala rodičům v hospodářství. Po příchodu domů musela nejprve splnit zadané úkoly, až pak si mohla jít hrát se svými vrstevníky.

Stonařovské povstání

Hermina si nepamatovala, že by se doma komentovala politická situace. Otec se stýkal s ostatními sedláky ze vsi a národnosti neřešili. Politice se příliš nevěnovali, zprávy ze světa se na Vysočinu dostávaly pomalu, ve vsi tehdy rozhlas vlastnil málokdo. Ve druhé polovině třicátých let 20. století projevovali někteří Němci z Hitlera nadšení, pociťovali hospodářskou krizi a věřili slibům o dostatku práce a prosperitě. Těsně před okupací Československa, 13. března 1939, došlo ve Stonařově k povstání. Dopoledne, v době školního vyučování, se skupina Němců vydala na místní četnickou stanici a snažila se české četníky vyhnat. Ti se bránili a došlo k přestřelce, při které strážci zákona zastřelili hostinského Hanse Matejku.

Po obsazení republiky nacisty získali ti, kteří se přihlásili k německé národnosti, říšské občanství. Otcův bratr Franz Schebesta se tehdy k Němcům nepřidal. Třiatřicetiletý, dosud svobodný Franz žil u svého bratra a pomáhal mu s hospodařením. Již za první republiky vstoupil do komunistické strany a za války se zapojil do levicového odboje. Gestapo strýce Franze zatklo v červnu 1941. Následujících tři a půl roku strávil v nacistických věznicích a v lednu 1945 ho převezli do koncentračního tábora Flossenbürg v Plattingu. Zde krátce po osvobození, 4. května 1945, zemřel.

Vystřízlivění

Pro deklarované Němce z protektorátu platily říšské zákony, včetně branné povinnosti. K wehrmachtu začali rukovat muži ze Stonařova, často mladíci s již ukončeným vzděláním či otcové od rodin. Brzy přicházely zprávy o prvních padlých. Nadšení podporovatelé Hitlera vystřízlivěli. Nastoupit k armádě museli i někteří Herminini strýcové. Manžel otcovy sestry Marie, Mathias Neubauer, padl v Maďarsku v listopadu 1944. Matčin bratr August Plaß bojoval na východní frontě. V Rusku skončil v zajetí a po válce se vrátil k rodině.

Za chybějící muže poslaly úřady do Stonařova na výpomoc dívky z německých měst. Mladé ženy, říkalo se jim také Arbeitsmaiden, bydlely v dřevěných budovách v nově vystavěném lágru. Pracovaly na určených farmách.

Při významných událostech musel na každém domě ve vsi viset prapor s hákovým křížem. Pamětnice si během natáčení vybavovala pouze jednu větší slavnost, kdy do vyzdobené obce přijeli nacističtí hodnostáři. Účastnil se jí i místní rodák Arthur Seys-Inquart, vysoký činitel Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), pozdější říšský komisař pro obsazené Nizozemí. Válečná propaganda se nevyhnula ani základní škole. Kromě běžného pozdravu „Grüß Gott“ se zdravilo hajlováním. V dubnu se připomínaly Hitlerovy narozeniny. Žáci chodili povinně i do Hitlerjugend. Kromě cvičení se během schůzek účastnili různých přednášek. Setkání probíhala jednou až dvakrát měsíčně.

Ze zpráv z rozhlasu pochopil, že se blíží konec války

Sedláci museli z produkce odevzdávat předepsané válečné dávky. Počty chovaných zvířat se evidovaly a zemědělci si přilepšovali utajeným chovem načerno. Staré ženy se zapojily do takzvané zimní pomoci (Winterhilfe) a pletly ponožky pro vojáky na frontě.

Otec pamětnice si během války pořídil rádio a poslouchal i zakázané stanice. Ze zpráv pochopil, že prohra Němců se blíží. Na jaře 1945 pobývala ve Stonařově ustupující vojska wehrmachtu. K Schebestovým se nastěhovali vojáci s polní kuchyní a vařili zde pro své důstojníky. Hermina v rozhovoru vzpomínala na kuchaře Tonyho, rodilého Rakušana. Když se fronta blížila, radil mu Josef Schebesta, aby se vydal domů. Tony odmítl, bál se trestu za dezerci. Jednoho dne na počátku května už důstojníci na jídlo nepřišli. Schebestovi dali Tonymu staré oblečení a poslali ho směrem na Znojmo. Nikdy se nedozvěděli, zda se tento mladík dostal v pořádku domů. Těsně před odjezdem ze Stonařova se německá armáda zbavovala své výzbroje, různé předměty vojáci naházeli do místního rybníka.

Po Sovětech přišly Revoluční gardy

Když 8. května 1945 vstoupila sovětská armáda do Stonařova, většina obyvatel se zrovna v kostele účastnila mše. Lidé rychle utíkali z pobožnosti domů. Předseda místní organizace NSDAP Ortsgruppenleiter Josef Pollak se zastřelil. Sovětští vojáci z první linie působili divoce. K dopravě využívali především koně. Podle vzezření pocházeli z východních oblastí Sovětského svazu. Znásilňovali ženy i dívky. Ty se před nimi schovávaly ve sklepích nebo na půdách, zkrátka kde se dalo. Jedna z Hermininých spolužaček se před opilci v nevzhledných uniformách snažila schovat ve chlévě. Našli ji a odvezli ji do vojenského ležení. Různí muži ji znásilňovali, dokud se jí nepodařilo utéct a přes les se dostat domů. O svých zážitcích vyprávěla pamětnici až po letech, již jako starší žena.

Krátce po příchodu Sovětů dorazily do obce Revoluční gardy. Tyto ozbrojené jednotky českých dobrovolníků začaly ihned organizovat vyhánění německých občanů. Gardisté zabouchali na vrata statku Schebestových a přikázali jim, aby se za dvacet minut dostavili na kostelní nádvoří. S sebou si mohli vzít pouze to, co unesli. Kromě Stonařovských se na shromaždišti shledali i s lidmi z Prostředkovic, Suché a dalších okolních obcí. Průvod vyhnanců se pod dohledem ozbrojenců vydal směrem na Slavonice. Kromě pěších v něm jelo i několik vozů, kam se mohli uchýlit starší lidé. V Pavlově, pouhých pět kilometrů od Stonařova, dostali vedoucí transportu zprávu, že Rakušané u Slavonic přes hranice nikoho nepustí. Stočili tedy dav směrem na Znojmo. V tu dobu se již zástup lidí značně rozrostl, přibyli i obyvatelé Jihlavy. Po dalších šesti kilometrech v Hladově přišly opět informace o odmítavém postoji rakouské strany. Gardisté si s davem nevěděli rady. Někoho poslali zpět domů či k příbuzným a část lidí odvedli do internačních táborů.

Na svatbu Čecha a Němky nebylo pomyšlení

V době, kdy Hermina s rodinou nuceně opouštěla rodný statek, měla ve vsi známost. Její milý Miroslav Musil měl českou národnost. Po odchodu Schebestových se mu podařilo statek obsadit, vyrabování domu ale zabránit nedokázal. Když se Schebestovi vrátili z bezcílného pochodu večer domů, našli jen obrovský nepořádek. Po pokojích se válelo peří z duchen, jež lupuchtiví nenechavci hledající cennosti rozřezali. Organizátoři odsunu rozhodli, aby rodina čekala na návrat otcova bratra Franze, o jehož smrti se zatím nevědělo. Schebestovi se dál starali o své hospodářství, formálně již ale patřilo Miroslavovi. Hermina s Miroslavem počali dítě. Na svatbu však nemohli ani pomyslet. Měli strach, že Čecha s Němkou určenou k odsunu by nechtěli oddat. Ani Herminini rodiče sňatek neschvalovali. Přáli si, aby dcera odešla s nimi do Německa. Zároveň se obávali, že v případě narození dítěte ještě v Čechách by ho úřady ponechaly zde otci a pamětnice by musela odejít bez něj.

Přímo ve Stonařově v bývalém lágru německých pracovnic zřídily Revoluční gardy internační tábor pro Němce. Panovaly zde nevyhovující hygienické podmínky, vězni trpěli nemocemi a hladem. Hermina si pamatovala, jak posílali lidem do tábora pravidelně mléko. Přes dvě stě internovaných lidí našlo ve Stonařově smrt. Při jedné z návštěv hřbitova viděla pamětnice na vlastní oči hrobníka Růžičku pohřbívajícího těla mrtvých z lágru do hromadného hrobu.

Naše zavazadla jsme už nikdy neviděli

V červnu 1946 dostali Schebestovi příkaz k nástupu do internačního tábora ve Starých Horách u Jihlavy. Hermina byla tehdy v sedmém měsíci těhotenství. V lágru strávili zhruba dva týdny a 12. června 1946, v den Miroslavových narozenin, je transportem odváželi do Německa. „Řekli: ‚Všichni pojedete transportem pryč do Německa. Vezměte si, co máte, a můžete jít.‘ Tak jsme šli skrz taková vrata, kde nás poprašovali nějakým DDT. Řekli nám: ‚Vezměte si jen to, co máte do ruky, co máte navíc, položte u vrat a autem vám to bude přivezeno na nádraží.‘ Nás vezli na nádraží, a když jsme tam dorazili, tam bylo lidstva, přijely vagony z Brna. Naše zavazadla už jsme neviděli. Přistavili vlak a nastupovat do vagonů, které byly na dobytek, a už jsme jeli.“

Po zavření vrat se ve vagonu pro dobytek setmělo. Herminin čtyřletý bratranec se bál a stále opakoval, že chce domů. Jako toaleta musel postačit kbelík. Vlak občas zastavil, dveře se otevřely a cestující dostali napít černé kávy.

Setkání na hranici

Na německém území se vyhnaných ujali pracovníci Červeného kříže. Po noci strávené v tělocvičně je podle povolání rozesílali na různá místa. Schebestovi zůstali v Bavorsku. Pracovali na statku poblíž města Vilsbiburg. Čtyřčlenná rodina si musela vystačit s jednou místností. Kromě nich bydlela na statku ještě německá vdova s dětmi vystěhovaná z Polska.

Když se Hermině narodil syn Miroslav, neměla pro něj téměř žádnou výbavu. Naštěstí začala sestra Marie pomáhat v domácnosti jednoho policisty a za poplatek dostala obnošené šatstvo po dětech. Rodina si postupně zvykala na nové podmínky. V Československu převzali moc komunisté, Evropu rozdělila železná opona a i ti poslední z vyhnaných Němců ztratili naději na návrat do vlasti. Hermina s Miroslavem si psali lístky v němčině. Miroslav rodný jazyk své milé neovládal dobře a s psaním mu museli pomáhat sousedé.

Po dvou letech se Miroslavovi podařilo vyjednat povolení a s Herminou se mohli setkat na česko-německých hranicích. „Na německé straně nehleděli, jestli jdete až na hranici, ale Češi nepustili lidi dál než k Domažlicím nebo tam někam. Přítel si vymohl na výboru, aby mohl na hranice, aby viděl svého kluka. To byly synovi dva roky. To nezapomenu. Moje maminka a tatínek jeli se mnou na hranice. […] Čekárna byla oddělená vysokými prkny, tady Češi, tady Němci, ti celníci se bavili. Dva vojáci dovezli mého přítele. Kluk neuměl česky, byl vázaný na nás,“ popisovala pamětnice setkání s otcem svého dítěte. Miroslav si chtěl chlapce pochovat, a tak mu ho předali přes prkennou zábranu oddělující českou a německou stranu čekárny. Chlapec ale začal křičet a otec ho musel vrátit matce. Po setkání řekl český pohraničník Hermině, že pokud s chlapcem přeběhne na českou stranu, nebude se ji snažit chytit. Rodiče jí však tento riskantní krok nepovolili. Vrátila se tedy na statek.

Litovala hned po návratu

Zakrátko se Miroslav rozhodl odejít za svou milou a synem. U Železné Rudy chtěl překonat zelenou hranici. Příslušníci bezpečnosti střežící hranice ho však dopadli a odvezli na stanici. Volali na výbor do Stonařova. Tamní funkcionáři se za Miroslava zaručili, neboť potřebovali, aby se staral o hospodářství a odevzdával dávky. Státní bezpečnost ho tedy propustila a on se vrátil domů. Požádal úřady o možnost Herminina návratu a ty mu po dalších dvou letech vyhověly. Pamětnice směla zpět domů. Matka s otcem nechali tentokrát rozhodnutí na ní samotné. Syn měl zanedlouho oslavit čtvrté narozeniny a hovořil pouze německy. Hospodářská situace v Německu se díky Marshallovu plánu výrazně zlepšila a vyhnaní Němci se pomalu začali stavět na vlastní nohy.

Na Svatodušní pondělí v květnu 1950 se Hermina rozloučila s rodinou, nastoupila s malým Miroslavem do vlaku a zamířila zpět do Československa. Miroslav na ni měl čekat na hranicích. Místo něj však nastoupilo na první zastávce v Čechách pět vojáků Pohraniční stráže. Milý čekal až o několik stanic dál, protože do pohraničního pásma nesměl.

Ihned po příjezdu Hermina svého rozhodnutí vrátit se litovala. Už tehdy se jí komunistická země zdála chudší než západní Německo. Ve vsi znala pamětnice jen pár starousedlíků, s přistěhovalci, kteří zabrali domy po vyhnaných sousedech, se ani nesnažila spřátelit. V červenci 1950 se Hermina provdala za Miroslava Musila. V roce 1951 se jim narodila dcera Marie.

Krátce po návratu z Bavorska si pamětnici předvolali pracovníci Státní bezpečnosti. Vyptávali se jí na situaci v Německu a zakázali jí mluvit mezi lidmi o tamních poměrech. Hermina vždy odpovídala, že nic neví. Při navrácení československého občanství musela podepsat, že nebude nikdy žádat o rodinný majetek.

Mluvte česky!

Roku 1956 vzniklo v obci jednotné zemědělské družstvo (JZD). Přistěhovalci, kteří se v sedlačení nevyznali, se odpovědnosti za svá hospodářství rádi zbavili. Miroslav se ještě spolu s dalším starousedlíkem, Františkem Navrátilem, vstupu do JZD bránil zhruba rok. Dařilo se jim plnit vysoké dodávky, i když jim komunisté často měnili pozemky. Nakonec dostali od bolševiků na výběr: buď vstoupí do družstva, nebo je vystěhují. V družstvu pracovaly kromě Herminy ještě další dvě Němky ze smíšených manželství. Ženy se spolu přátelily a bavily se svým rodným jazykem. Některé novousedlíky to však rozčilovalo a napomínali je, ať mluví česky.

Po sedmi letech dovolili pamětnici navštívit příbuzné v Bavorsku. S sebou si směla vzít pouze jedno z dětí. Miroslav s druhým dítětem musel zůstat doma. Rodiče za posledních sedm let stihli koupit pozemek a postavili si malý domek. Ostatním odsunutým se dařilo rovněž dobře, pracovali a dokázali si zajistit slušné živobytí. Vdovy po padlých vojácích wehrmachtu si díky obdrženému odškodnění rovněž mohly pořídit bydlení. Po návratu domů si pamětnici opět předvolali k výslechu estébáci.

Místní se báli návratu Němců

V šedesátých letech 20. století zavítal do Stonařova poprvé otec pamětnice. Po příjezdu se musel přihlásit u Státní bezpečnosti. Čeští starousedlíci ho vzali do místní hospody. Jakmile přistěhovalci uslyšeli němčinu, začali Josefa slovně napadat. Otec přišel z hostince celý vystrašený a chtěl ihned odjet do Německa. Noví osídlenci měli z odsunutých Němců stále strach. Obávali se, že by mohli přijít o výhodně nabyté nemovitosti. Hermina se se svojí rodinou od sedmdesátých let 20. století pravidelně navštěvovala. Z JZD dostávala dovolenou a s jedním z dětí vycestovala na měsíc na Západ. Na hranicích jí českoslovenští celníci důkladně prošacovali zavazadla.

Musilovi vedli své děti k víře a pravidelně navštěvovali bohoslužby. Dcera Marie si vybrala povolání zdravotní sestry. Ze základní školy jí však nechtěli povolit přihlásit se na tento obor, ale vybrali jí střední drůbežářskou školu. Musilovým učitelky sdělily, že hlavním důvodem, proč se dcera nemůže stát zdravotní sestrou, je jejich náboženské přesvědčení. Miroslav tehdy řekl, že v tom případě nepůjde dcera na žádnou školu, v JZD ať s ní nepočítají. Marie nakonec na zdravotnickou školu směla nastoupit. Po celý život pak pracovala v jihlavské nemocnici.

Tady u Čechů ne

Po pádu železné opony začali do Stonařova přijíždět vyhnaní Němci. Prohlíželi si své domy a přistěhovalci měli opět obavy. Hermina během natáčení vzpomínala na návštěvu jedné rodačky ze Stonařova, které bylo v době odsunu čtrnáct let. Přišla za pamětnicí a poprosila ji, zda by s ní nešla požádat nové majitele o možnost prohlídky rodného stavení. Přistěhovalci ale její prosbu nevyslyšeli a ženy vyhodili.

Matka Marie přijela do Stonařova naposledy v roce 1999. Tehdy se necítila dobře a jeden ze sousedů se jí zeptal, kde by chtěla být pochována. „Tady u těch Čechů ne,“ odpověděla Marie. Krátce nato zemřela. Pochovali ji po boku jejího muže v Bavorsku.

Někteří obyvatelé Stonařova se na přelomu tisíciletí snažili na poválečnou historii obce upozorňovat. V roce 2016, sedmdesát let po tragických událostech, byla na místním hřbitově odhalena pamětní deska připomínající oběti odsunu, jež nalezly smrt ve stonařovském lágru. Podle Herminina vyprávění však většina mladých lidí již o minulosti obce mnoho nevěděla. Desítky let mlčení a překrucování dějin během komunistické totality udělaly své. „Z těch přistěhovaných, kteří přišli v roce 1945, už nikdo nežije, kolikrát ani ti, kteří byli tehdy ještě malí. Jejich potomci často už ani nevědí, že jejich dům patřil Němcům. Rodiče jim to nevypravovali,“ řekla nám pamětnice při natáčení.

V roce 2020 žila Hermina Musilová ve svém rodném domě ve Stonařově. „Žijte skromně. A přeji vám, abyste se měli lépe, než jsme se měli my,“ vzkázala pamětnice mladším generacím ve svém poselství.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210