Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermina Musilová (* 1928)

• narozena 3. dubna 1928 ve Stonařově

• vyrůstala v německé rodině

• v červnu roku 1946 odsunuta s rodinou do Bavorska

• v srpnu 1946 se jí narodil syn Miroslav

• otec Miroslav Musil zůstal ve Stonařově, kde obsadil statek Schebestových

• v roce 1950 se pamětnice vrátila do Stonařova a provdala se za Miroslava Musila

• rodiče pamětnice zůstali v Bavorsku

• roku 1957 vložili Musilovi nuceně statek do jednotného zemědělského družstva

• do svého odchodu do důchodu pamětnice pracovala v družstevním kravíně

• v roce 2020 žila ve Stonařově

Hermina Musilová, dívčím příjmením Schebesta, se narodila ve Stonařově 3. dubna 1928. Rodinu živilo hospodářství a dvě dcery se střídaly v práci venku a v kuchyni. Pamětnice vychodila obecnou školu a čtyři třídy měšťanky. Na víc nebylo pro samou práci ani pomyšlení. Doma mluvili německy, tatínek Josef uměl i plynně česky. Hlásili se stejně jako většina sousedů k německé národnosti. Okupace republiky v roce 1939 ani období protektorátu do dívčího života příliš nezasáhly. Schebestovi museli odvádět potravinové kontingenty. Mnoho mladých chlapců odvedli do války a její hrůzy připomínaly zprávy o zranění a smrti mnohých z nich. Strýček Franz, který nepřijal říšské občanství, předsedal od poloviny třicátých let místní organizaci komunistické strany. V politické činnosti pokračoval i po okupaci a rozšiřoval protinacistické texty. Po udání si pro něho přišlo gestapo. Dožil se jara 1945 v Plattlingu, pobočce koncentračního táboru Flossenbürg, ale zanedlouho po osvobození zemřel.¹

RG znamenalo pro mnohé Rabovací garda

Záhy po příchodu Rudé armády do Stonařova vzbudilo jednoho rána rodinu bušení na dveře. Dostali dvacet minut, aby si sbalili věci a dostavili se na shromaždiště transportu. Houf lidí pod dohledem gardistů se vydal nejprve na Pavlov. Tam vedoucí transportu zjistili, že cesta přes Slavonice nebude možná, a tak zamířili na Znojmo. V Hladově nastal stejný problém, přes hranice transport převést nemohli. Lidí v davu přibývalo, přidávali se ti z okolních vsí i Němci přivedení z Jihlavy. Nezbývalo tedy než transport rozpustit. Části bylo řečeno, ať se vrátí domů, a pokud naleznou svůj dům obsazený, ať jdou k příbuzným. Část lidí musela do sběrného tábora. Schebestovi se vrátili domů, usedlost a pole na sebe totiž nechal napsat Miroslav Musil, místní Čech a milý pamětnice.

Zanedlouho ale rodina musela do tábora v Heleníně. Hermina Musilová vzpomíná na druhý transport 12. června 1945: „Řekli: ‚Všichni půjdete transportem pryč do Německa. Tak co máte, vemte si a můžete jít...‘ Tak jsme šli skrz taková vrata, kde nás poprašovali nějakým DDT. Řekli nám: ‚Vemte si jen to, co máte do ruky, co máte navíc, položte u vrat a autem vám to bude přivezeno na nádraží.‘ Nás vezli na nádraží, a když jsme tam dorazili, tam bylo lidstvo, přijely vagony z Brna a takhle. No jo, ale žádná zavazadla už jsme neviděli. Vlak a nastupovat do vagonů, které byly na dobytek... a už jsme jeli. Prstýnky, náušnice, ty už byly dávno pryč.“ Pamětnici se cesta zdála nekonečná, byla v sedmém měsíci těhotenství. Vlak se vlekl letním vedrem, až nakonec dorazili do Regensburgu. Dostali ubytování v tělocvičně a zanedlouho je přidělili na byt a práci k jednomu sedlákovi v okolí Vilsbiburgu.

Návrat domů

Zatímco se pamětnici narodil syn, její milý Miroslav Musil spravoval rodinné hospodářství. Doufal, že se mu statek podaří udržet, a oba se snažili intervencemi získat povolení pro návrat pamětnice. Po dvou letech nevyslyšených žádostí se rozhodl pro odchod za hranice. Zatkli ho při přechodu nedaleko Železné Rudy. Místní národní výbor však prosadil jeho propuštění, potřebovali totiž, aby statek fungoval. Jeho členové Miroslavu Musilovi přislíbili, že pokud zůstane a bude vést hospodářství, zasadí se o repatriaci pamětnice do vlasti.

Po dalších dvou letech se mohla Hermina Musilová vrátit domů. Spolu s manželem Miroslavem hospodařili do roku 1957, kdy museli vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Pamětnice v něm pracovala až do penze. Když dnes vzpomíná, mrzí jí nejvíce roztržení rodiny a zaniklá tradice předávání rodného hospodářství další generaci.

Poznámky:

1) Informace o Franzi Schebestovi převzaty z panelu výstavy Muzea Vysočiny Jihlava.