Věra Náhlíková

„Týden potom jsme měli mít takovou slezinu trampů. Kromě toho, že jsme psali nějaké samizdaty, tak existovaly také soutěže. Trampové [totiž] dělali [i] literární soutěže. Z těch jsme také vycházeli, když jsme vydávali ty časopisy. A jedno takové setkání této soutěže mělo být na Branově v přívozu u Oty Pavla. Měli jsme tady půjčený přívoz, já už nevím, přes koho se to povedlo… Prostě jsme se tam v sobotu po tom Palachově týdnu sešli. Bylo tam hodně lidí z Prahy, byli jsme tam my. Bylo nás tam asi nějakých pětadvacet. A tam jsme měli takové literární setkání. A protože to bylo literární setkání a bylo to na Branově, tak mimo jiné – to jsem vlastně neřekla – tak jsme také opisovali povídky Oty Pavla, třeba Běh Prahou. To byly takové ty povídky, které nestihly vycházet, ale byly hodně hutné a měly co říct. A tyhle povídky jsme tam také vezli, že si je tam přečteme, když jsme na tom Branově a váže se to k tomu Otovi Pavlovi. A jak jsme se tam tak sešli po tom Palachově týdnu, tak jsme zjistili, že jsme všichni byli postupně v různých dnech na té demonstraci. A teď si tam ta děcka ukazovala ty modřiny. Někdo už je měl žluté, někdo ještě zelené, někdo červené, někdo fialové… podle toho, který den byl mlácen. To bylo hodně zvláštní. A do této atmosféry a po tom Palachově týdnu, který nějak začal, nějak skončil – a nic, jsme četli ty povídky toho Oty Pavla a pamatuji si, že jsme se tam všichni rozbrečeli. Ještě teď mě to dojímá. Bylo to hodně emoční. Věděli jsme, že něco se musí dít, něco se musí dělat. Takhle už to dál nejde.“

„A já jsem ten letáček [s pozvánkou na olomouckou Portu] rozmnožila a rozdávala jsem ho na všechny strany svým trampským kamarádům, což se samozřejmě neobešlo bez pozornosti z vyšších míst. Takže mě v červnu 79 čekal první výslech, kdy jsem tady v Plzni musela takzvaně podat vysvětlení, co to je za leták, kde jsem ho sebrala, kdo mi ho dal, kam jsem ho distribuovala… A v podstatě mi na závěr pohrozili, že nesmím na žádnou Portu jezdit, že mi to nedovolují a že mi doporučují, abych se tam vůbec neukazovala, protože kdyby mě tam potkali nebo mě tam zkontrolovali, tak by to asi nemuselo dobře dopadnout. No, a v té době už jsem díky tomu trampování měla za sebou taky nějaké takové kontroly, takže oni už mě vlastně měli zařazenou, protože se běžně stávalo, že vás na nádraží zastavilo žlutobílé auto VB, vyskákali příslušníci a všechny trampy kontrolovali, zapisovali občanky [s tím], kam jedeme, proč tam jedeme a tak dále. Také když se konaly někde nějaké ohně, tak také přišli [s tím], že to je zakázané, že to musíme rozpustit, [a] zase nás všechny zkontrolovali.“

„I do toho našeho města vtrhly tanky. Viděla jsem je, jak to tam obkroužily. A důležitá informace je i to, že oni si tam po tom 68. udělali takovou základnu, [které] říkali Na Patě. Bylo to mezi Aší a směrem na Cheb. Hodně velký, několikakilometrový úsek, který obkroužili betonovou zdí, a tam bydleli ruští vojáci. A pak ještě bydleli kousek nad Aší, tam měli taky takovou základnu. Prostě kromě toho množství českých kasáren tam najednou přibylo několikero ruských kasáren. To byli opravdu jenom ruští vojáci. A to bylo zvláštní, [protože] to bylo takové obsazení obsazeného území. A ti tam opravdu byli až do toho roku 90. A pamatuji si, že jsme se pak jednou, když ti ruští vojáci odešli, do [toho] areálu dostali a byli jsme překvapení, že tam měli chatičky a zahrádky… Oni tam prostě žili za tou vysokou zdí, kam se normální člověk nedostal, úplně normální život, jako by [tam měli] město ve městě.“