„To bylo vždycky, když se něco ve společnosti stalo, když začali zatýkat nebo naopak zase někoho pustili. Vzedmula se ta vlna, jako že je průšvih, a dejte si víc pozor. Takže jsem potom přišla na to, že na ořezávačce na noži jsou takové zuby a že vždycky, když je oříznutá knížka – to vím, že u jednoho výslechu se mě na to ptali, jestli je to možný… Tak jsem si říkala aha, tak to je jasný, že to už takhle zkoumají, kdo kde to váže… Protože ty zuby vám udělají takový rejžky na ořízce. A ty tam teda byly jasný u mě, vždycky, ty zuby! Já jsem potom říkala: Honzo, tak to je jasný, to je jako kdybych tam dala otisk, musíme s tím něco udělat! Takže jsme v noci šli, odmontovali jsme (úplně nesmyslně, ale smyslně – nesmyslně) ty nože z řezačky a nechali jsme to přebrousit. To víte, to jsou takové situace, kdy se najednou začnete bát. To není strach jako bát se o sebe, ale bát se, aby se to neprovalilo, aby se to mohlo dál dělat."
„Pro mě bylo hrozně důležité, abych měla, pokud to bylo na nějaký materiál, který byl v té době docela laciný... Je pravda, že spoustu materiálu jsem odčerpala od Národního muzea, co si budeme namlouvat. Ale nebylo tak nijak moc významné, bála jsem se, bylo to nepříjemné. A pak když jsem zjistila, že se dají přes různé instituce koupit lepenky, plátno, papíry, tak už mě vůbec nepálilo, že by mě mohli nachytat na to, že rozkrádám socialistický majetek. Toho jsem se bála úplně nejvíc, to vím.“ (Takže jste je potom sháněla bokem, ty materiály?) „Ne bokem. Když jsme objednávali pro muzeum plátna nebo papíry, hlavně tedy ty lepenky… Kůže ani ne, protože v tom byl výjimečný ten Binar… A ten mi přinesl takové skopovice, které se nedaly vytenčit, bylo to strašné... Já mám dokonce pocit, že jednu takovou knížku mám někde doma. Že mi jednu, protože jsem za to nic nechtěla, nechal. Ale nejsem si jistá, to se musím zeptat ještě té kolegyně, která ho taky znala, to jsme dělaly dokonce myslím spolu… Takže když jsme objednávali přes ty Ospapy a tak – protože jsme to vyřizovali my, jako lidi z dílny, tak jsem se vždycky ptala, jestli mají nějaký odpadový materiál nebo jestli si můžu já jako soukromník něco objednat. To bylo hrozně důležité. Oni mi vždycky říkali: Celou paletu. A paleta je třeba sto padesát lepenek, a vy jste potřebovala deset, že jo. Takže se tam dalo vždycky něco domluvit nebo dohodnout. A na to jsem se strašně upnula... protože jsem nechtěla, kdyby… i když oni mohli samozřejmě všechno, možná, nebo určitě. Ale vždycky jsem pro své vlastní svědomí chtěla mít tohle v pořádku. Tehdy ta lepenka stála snad tři koruny, to byla sranda."
Jana Náprstková, roz. Chvátalová, se narodila 1. července 1950 v Praze, vyrůstala na Žižkově. Vyučila se knihařkou. V mládí ji ovlivnilo společenství lidí kolem Literárních novin, do kterého se dostala skrz první manželství své sestry Věry se Zdeňkem Pincem. Zapojila se do protestů po sovětské okupaci v roce 1968 a později do disentu. V roce 1970 se jí narodila dcera Kateřina. Od roku 1973 dodnes pamětnice pracuje v Knihovně Národního muzea v oddělení rukopisů a starých tisků. Při zaměstnání tajně vázala velké množství samizdatové literatury, především přes přítele Jana Víta. Dělala knížky pro edice Kvart, Rukopisy VBF a Delta i mnohé mimoediční opisy. Vázala knihy odborné (Patočka, Pithart, Kroutvor ...), beletrii (Vaculík, Hrabal, Kundera...) i překlady či umělecké publikace. Od konce 70. let působila v knihařské dílně na tehdejším Gottwaldově nábřeží, která proslula svobodomyslnou atmosférou a již navštěvovala řada zajímavých lidí. V současnosti pracuje v restaurátorské dílně v Nové budově Národního muzea. V lednu odchází do důchodu, ale odpočívat se nechystá. I doma na pražských Vinohradech má vlastní knihařskou dílnu a vedle knih se věnuje restaurování historických tapet.
