Валентина Нікіруй Valentyna Nikiruy

„Byla to taková událost – myslím, že to byla nejdůležitější událost v dějinách Ukrajiny. Protože lidé i samotný stát na tuto nezávislost čekali mnoho let. Vzpomínám si na Čornovila a na všechny naše disidenty, na hnutí šedesátníků, jak byli šťastní. A pak si vzpomínám, jak nesli tu velkou vlajku, jak ji přinesli do Verchovné Rady. Pak od města k městu stáli lidé na silnicích – byl to dlouhý řetěz. A víte, co jsem si zapamatovala – já jsem tenkrát poslouchala rozhlas a tohle řekla jedna stará paní, bylo jí zřejmě již mnoho let. Říká: ‚Teď můžu klidně zemřít, protože jsem konečně slyšela hymnu Ukrajiny, svobodného státu.‘ Tak jsem si to dobře zapamatovala. A taky máme písničku, jak už jsem říkala, ‚Aj, na louce červená kalina‘. Tu jsme skoro nikdy neslyšeli, moc se nezpívala. Ale v naší kapele jsme ji měli a zpívali jsme ji a byli jsme na to velmi hrdí. A od té doby, ta naše písnička, už jsme se ji nebáli hrát, víte? A když začala znít za války, tak říkám: ‚Michasi, naše píseň se teď rozšířila po celém světě.‘ Nemyslím v tom konkrétním smyslu, že je to naše píseň, ale že ji slyšíme. Předtím jsme ji moc neslyšeli. A teď ji slyšíme všude. Dokonce ve všech koutech světa.“

„Třetí ročník končí, podali jsme žádost a on mě veze k sobě domů, seznámit s rodiči. No, přivezl mě. A naši rodiče, protože jsem již podala žádost, se již připravují na svatbu. A píšou nám, že v určitý den, v srpnu, bude svatba. V Ternopilu už jsme si nechali ušít oděvy, jedeme. Začala cholera. Všechny cesty jsou uzavřené. Dojeli jsme do Kišiněva, jeli jsme autobusem, a vrátili jsme se zpátky. Viděli jsme takovou hrůzu: celé nádraží ucpané, na nádraží vlaky, lidé nikam nemohou, jen zdravotní sestry pobíhají ve svých pláštích, děs. Přijeli jsme odpoledne, nějak blíž k večeru, strávili jsme tam noc – vsedě, a ráno jsme se vraceli, dokud byla cesta ještě povolená. Píšeme matce nebo voláme, už si nepamatuji, jak to bylo, vyjednávali jsme, že nemůžeme odjet, že nás nepustí, a oni nám nevěřili. Říkají, už jsme všechno připravili a uvařili vodku a tak. Máma křičí: ‚Já se převleču za nevěstu, táta za ženicha a budeme mít svatbu místo vás!‘ Jejda, co se dělo. Rozhodli jsme se vyrazit znovu. Jejda, to bylo celé, to vám ani nemůžu popsat. Takovou svatbu snad ještě nikdo neměl. Jdeme, nasedáme do vlaku a jedeme. Kam jedeme – to nevím. Každopádně jedeme, a jedeme, a jedeme. Dojíždíme do stanice Rozdilna a vlak už dál nejede. Mychajlo Ivanovyč vyběhl ven, asi někde s někým promluvil, vrátil se a říká: ‚Valjo, pojď rychle ven, někam půjdeme…‘ Myslím, že jsme někam šli kilometr nebo kilometr a půl a přes Moldavsko jel vlak do Bilhorodu-Dnistrovského. A zase jsme jeli celou noc. Kam jedeme… A ráno jsme přijeli, koukáme a je to naše nádraží v Bilhorodu-Dnistrovském – díky bohu, dorazili jsme! Mychajlo Ivanovyč bydlel v bytě, já jsem bydlela na koleji, a teď jsem se přestěhovala k němu. Oděvy máme. Říká: ‚Tak co, Valjo?‘ Měli jsme totiž domluvený termín k uzavření manželství na 27. srpna. Oblékneme se, jdeme na úřad, přišli moji spolužáci, přišli učitelé. Podepsali jsme to na úřadě, objednali auto a vyrazili na svatbu. Dorazili jsme, a já jsem oblečená a Mychajlo Ivanovyč je oblečený – jak jsme nasedli do taxíku, tak jdeme. A máma mě takhle vítá – pěstí! Umíte si to představit?! Nevěstu! Jedu na vlastní svatbu a vítají nás pěstí! Panebože! A já se jich tak bála a nevím, jak se mám chovat, protože už mám manžela. Panebože! No, nic, pak jsme oslavili svatbu, udělali to tak, jak se patří – v sobotu mi udělali copánkový účes, protože dělají u nás nevěstám copánkový účes, dívali se na mé věno. Na svatbu táta najal muzikanty z Krynyčného, dva akordeonisty, hudba byla moc hezká. Ze strany Mychajla Ivanovyče nikdo nebyl. A z mé strany jen příbuzní. Nemohla jsem pozvat žádné známé ani studenty. Protože cholera, nesmíš! Cestování není povoleno, víte? A za takových podmínek jsme to oslavili. No, církevní sňatek jsme měli mnohem později, protože tehdy nebyl žádný kostel, k tomu jsme se dostali později a měli jsme církevní sňatek. Takže jsme oslavili svatbu a v pondělí jsme opět objednali auto, byl to stejný řidič – známý Mychajla Ivanovyče. Přijel nás vyzvednout a prvního září uz jsem šla na lekci čtvrtého ročníku. Jdeme dovnitř, učitelé nám gratulují, všichni nám gratulují, že už jsme svoji. A čtvrtý ročník už jsem byla Nikiruj.“

„Když si vezmete naši vesnici, jako všechny vesnice, je… jak to správně říct… Díky tomu, že jsou pracovití, že všechno dělají vlastníma rukama, měli slepice, husy, prasata, tvrdě pracovali, řekněme. Ale v té době měli všichni starosti. Dovedete si představit – pokud jste chtěli si u nás něco koupit, v obchodech nic nebylo. Jdu třeba na trh a koukám – je tam fronta: co tam nabízejí? Teď chodíme na trh se seznamem, ale dřív nic takového nebylo – člověk si kupoval, co viděl. Nabízejí misky, bandasky – prodávají totiž nádobí. Zařadíš se do fronty a ani nevíš, co tam je. Ty fronty byly vyčerpávající. A taky máš práci. Tady na rohu jsme měli obchod – 20. obchod, potraviny. Ráno – kde jste šli, je dům, kde bydlela babička Zina. ‚Teto Zino, jsem tam ve frontě, prosím, pohlídejte mi to.‘ A tak jsme si zajišťovali místo ve frontě a já běžela do práce. A v pět hodin pak prodávali máslo, sýr, mléko. Tak tohle jsme měli. Pak ještě ty kupóny! To všechno jsme zažili, víte? Pak konečně běžím z práce, konečně babičku Zinu vyzvedávám, nechávám ji jít a ona už tu sedí, povídá si s babičkami a klábosí tam, ale hlídá frontu, protože když ztratíš své místo ve frontě – nedostaneš nic. Takhle jsme žili. Nebylo možné koupit třeba takové krásné věci pro děti. Neměli jsme je. Šili jsme. Tak se stalo, že v roce 1990 jel můj manžel do Francie navštívit svého strýce. Když se vrátil, zeptala jsem se ho: ‚Mychasi, jak je to tam s cukrem…?‘ Protože tady jsme všechno měli za kupóny. A on na to: ‚Víš, já ti nic neřeknu, ale víš co, udělal jsem ti pozvánku. Šli jsme se strýcem na velvyslanectví a udělali jsme ti pozvánku. Pojedeš tam příští rok a uvidíš na vlastní oči, jak tam lidé žijí.‘ Říká: ‚To ti nemůžu říct, musíš to vidět.‘ A když jsem jela příští rok do Francie, podívala jsem se a ptám se strýce: ‚Strýčku, řekni mi, dochází tady v obchodech někdy zboží?‘ To, že tam všechno bylo a v tak velkém měřítku – pro mě to bylo nepochopitelné, víte? Jezdili jsme například do Ternopilské oblasti, je tam takové městečko – Borščiv. Když jsme vstoupili do obchodu, dokážete si to představit, byl to prázdný obchod, nic tam nebylo. Jen pár věcí a prodavačka, která tam stála. A já jsem se zděsila… Tady jsme měli aspoň něco, něco se dalo koupit na trhu. V obchodech tady to bylo stejné: přijdeš, chceš si koupit nějaké krásné nádobí – a nic není. Neměla jsem třeba hrnce. A to jsem měla všechno to nádobí tak ráda. Dřív bylo velmi těžké všechny ty věci sehnat. Všechno bylo ‚ze známosti‘. Třeba někdo v práci říká: ‚Holky, přivezli dnes zboží – budou nabízet boty, ty české.‘ Dříve byly tady české boty v kurzu. Bože, jak jsme stáli v těch frontách… A jak jsem sháněla nábytek! Pro nábytek jsem se zapsala dopředu a čekali jsme ve frontě měsíc. Zapsala jsem se totiž kvůli pohovce: potřebovala jsem pohovku, protože děti rostou, musela jsem si koupit pohovku. Čekala jsem ve frontě celý měsíc a přišel den, kdy nábytek přivezli. Přiváželi ho jednou za měsíc. Kupuju si tu pohovku a kolega mi říká: ‚Valjo, nabízejí teď i skříně.‘ Tak jsem si vzala nejen pohovku, ale ještě něco, asi tu skříň… Už si nepamatuju. Nebo psací stůl. Pokud něco je – hned, když jsem byla na řadě a dokud tam ty věci byly – kupovala jsem to. Tak jsme tam stáli… Byl to prostě, víte, takový výsměch lidem. A člověk tam stál jako otrok, jako ponížený, necítil se sám sebou. Kde by se to hrdé vědomí vzalo?!“

„Doporučili nás jako kapelu. Samozřejmě jsme se jim ozvali. Chci vám ale říct, že tato cesta nebyla jednoduchá. Ředitel naší školy byl několikrát předvolán do Moskvy. A nejeli jsme sami, byl nám přidělen člověk – pozorovatel nebo jak se tomu říká – ze služeb, které kapelu monitorovali. A chraň bůh. Abyste si v obchodě nic nekupovali. Přímo jsme byli poučeni. Před odjezdem nás svolali a řekli nám, jak se máme chovat, abychom neudělali ani krok stranou. Když vejdete do obchodu, dávejte si pozor, aby se vás na něco nezeptali, aby vám něco nedali – balík nebo něco jiného. A tak nás opravdu naladili, abychom ‚stáli v pozoru‘ a přesouvali se jen tam a tam. Vystoupili jsme a odjeli. Chci vám říct, že pořádali nám tam po vystoupeních večírky, všechny kapely se tam scházely. A lidé za námi chodili. A upřímně řečeno, když za námi přišli Němci, tak jsem se snažila… nedávat najevo, že mě to těší… Dali mi například… Nic neměli, nevěděli, ale dali mi takový šátek jako dárek. Já jsem se ho dokonce bála vzít, víte! Sěrhej Borysovyč mi kývl, že to smím. Chápete? Vlastně i když jsme jeli vlakem, viděli jsme, jak jednoho člověka vysadili, zřejmě prokoukli, že se někam chystal. Vysadili ho přímo tam na jedné ze stanic.“