„Víte, v naší vesnici jsme měli bulharské tradice, lidé je dodržovali, znali. Moc se mi líbilo, když máma s tátou někoho navštěvovali. Pokaždé když se chystali na návštěvu, máma pekla korovaje. Upeče korovaj, pak uvaří kuře a určitě, když půjdou na návštěvu, táta si vezme karafu s vínem a ta byla vždycky, pamatuju si, uzavřena jádrem kukuričného klasu. Nebyla víčka, jak jsou teď, nebo jak se tomu říká, místo toho dávali tento klasový špunt, matka to pak nesla, a bylo nutné to mít na vyšívaném takovém, víte, krásném ubrusu, uvazaném, a každá hospodyně… Z nějakého důvodu to bylo zvykem: přinášely se na návštěvy takové korovaje. Moc hezky probíhal u nás tento svátek – Maslenica. My jsme tento svátek měli moc rádi, ale ve škole nám to zakázali a říkali, že ‚budeme tam to hlídat a nedej bože…‘ A na Maslenici se vždycky scházeli lidé a na okraji, na rohu zapalovali vatru. A abyste mohli zapalit, něco k tomu potřebujete. A my, děti, mládež… Dřív, když se sklízela pšenice, dělaly se stohy slámy. Teď už sláma není, dělá se v rolích. Dřív ale byly stohy. A my jsme chodili k těm stohům a nosili jsme, co se dalo – a měli jsme pak velkou… A zapalovali jsme ten oheň a skákali jsme přes něj, to si pamatuju. V ten den jsme určitě jedli, už to byla Maslenica, byla to už ‚sýropustní‘, ne masopustní neděle. A my, Bulhaři, jsme vždycky pekli milinu – takovou tu banici, víte, v troubě, na takové velké pánvi, to tak vonělo. Toto jsem si moc dobře zapamatovala. Velikonoce jsou u nás moc hezké. A zapamatovala jsem si také moc dobře Nový rok. Vždyť jsem tam sama chodila. Teď je to jakoby čtrnáctého… My jsme nevěděli, co je 14. ledna, že je to Nový rok. Nový rok jsme měli 1. ledna. A vždycky jsme chodili s takovými, jmenovaly se u nás ‚surovki‘ – takové větvičky, hojně vyzdobené různými stužkami a tak dále. Chodili jsme od domu k domu a každému jsme blahopřáli k Novému roku. Vánoce jsme slavili 25. prosince. Když jsem se provdala za Mychajla Ivanovyče a odjela na západní Ukrajinu, protože Mychajlo Ivanovyč je ze západní Ukrajiny, z Ternopilské oblasti, poprvé jsem viděla a slyšela, že slaví 7. ledna. To byly naše tradice. Svatby byly velmi zajímavé, velmi krásné. Víte, včera tady, když jsem dělala malou výstavu, přišla za mnou kolegyně a já řekla: ‚Lizo, podívej,‘ říkám, ‚víš, jak se dříve vdávaly dívky?‘ ‚Ne.‘ Říkám: ‚My jsme to dělali takhle: dívka připravovala věno a před svatbou, v sobotu, přicházely babky, tety, mládež a dívali se, co všechno připravila. Postel byla pokrytá dekami, prostěradly, ubrusy, polštáři, povlaky na polštář, vším možným. Přijdou babky, jedna, dvě, tři, a rozkládalo se to všechno tak, aby bylo vidět výšivky, jako tady. Jééé, tak ta je bohatá. Musela tam být truhla a ta byla plná různých látek, šatů nebo ručníků. Takže to byly naše tradice.‘“