„Ve čtyři hodiny ráno přišla sousedka a říká: ‚Jsou tady Rusové!‘ Syn měl tehdy jedenáct roků, jednak jsme v ty čtyři hodiny vstali a slyšeli jsme, jak burácí nákladní auta, která jela po dnešní třídě Tomáše Bati, tehdy Stalinově třídě. Ráno jsme vzali jedenáctiletého syna, jezdili jsme tehdy do ČSAD Louky, kde jsme oba byli zaměstnáni a strávili jsme ten den v zaměstnání, kde celou dobu jezdily ruská auta, velmi špatně vybavená, měli kýble na zadních částech těch aut. Jeli směrem od Vizovic k Otrokovicím a nevím, jestli to bylo tentýž den nebo až následující den, když jsme byli v zaměstnání, tak tehdy řidiči psali na tu Stalinku: ‚Ivane, běž domů, čeká tě Nataša‘ a psali názvy a různá hesla na ten asfaltový povrch cesty. Takže to jsou mé zážitky z těch prvních dnů. Následující dny jezdily i pomalované autobusy s hesly, dokonce pak byly i pomalované trolejbusy. Nápisy se objevovaly i na výkladních skříních, na různých nástěnkách, takže to bylo pro všechny veliké překvapení, protože všude, ve škole, v zaměstnání i podle fotografií, každá schůze se neobešla bez nápisu Sovětský svaz náš vzor. Všude byl Marx, Engels, Stalin, všude bylo napsáno: ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. Bylo to naprosto nedílnou součástí, všude byl znak komunistické strany Československa, srp a kladivo, takže to člověka provázelo vlastně od roku 1945 celou tou dobou. No a pokud šlo o rok 1968, to bylo zklamání, to je slabé slovo, říct zklamání. To bylo… nevím jaký vhodný výraz bych našla, ale třeba zůstaneme při tom zklamání. Bylo to nejen zklamání pro ty, kteří nebyli komunisté a kteří neopěvovali SSSR a neviděli v něm vzor, bylo to obrovské zklamání vlastně i pro všechny komunisty, protože ti to cítili jako obrovskou podpásovku ze strany SSSR.“
„Já jsem byla před včerejškem na očním u pana doktora Kuběny, který má v ordinaci vystavené fotografie Zlína z roku 1935 a vždycky tam má fotografii i téměř současného stavu. Dívala jsem se na jednu fotografii, na které je zachycena ulice kousek od kostela, třídy Tomáše Bati, spojnice se současným náměstím Míru. Když skončila válka, vybavilo se mi při pohledu na tento snímek Spojovací uličky, lidé, kteří měli kolaborovat s Němci, jako byl např. to vím zcela konkrétně, kavárník pan Malota (té kavárně se říkalo kavárna v srdci Zlína), jeho rodina, další jména si nepamatuji, ale těch lidí šly desítky. Šli jako odsouzenci z třídy Tomáše Bati na Náměstí míru. Lidi na ně pokřikovali, házeli odpadky, dokonce mezi nimi chodili koně. Jiní lidé tam sbírali trus těch koní, to prostě bylo nějak smíšeno pocitově s čichem, ten vjem zoufalých lidí, odsouzených. Lidé, co byli po stranách na ně pokřikovali nelichotivá slova. Vím, že po obou stranách silnice bylo mnoho lidí, mnoho křiku a ti utrápení lidé, kteří šli, dalo by se říct tím špalírem, byli ti tzv. kolaboranti. To se mi vybavilo právě, když jsem se dívala na ten snímek v ordinaci.“
„Vzpomínám si, jak v sousedním domě, téměř sousedním, ob jeden dům, bydlel nějaký pan Kubín, který měl mít kontakty právě s tou partyzánskou buňkou. Nevím přesně, jestli s nimi nebo někým jiným a velice dobře si pamatuji, jak jejich dům obklíčilo gestapo a pana Kubína zastřelili v bytě. Jejich syn, který byl o pár roků mladší, o čtyři o pět let než já, byl velmi malý, z domu utekl. Hledali ho a našli ho až dole u Dřevnice. Pamatuji si koberec, který visel z balkonu, ze kterého tekla krev a jak dlouhou dobu kolem toho domu byli ozbrojení gestapáci a ještě dlouho poté, co pana Kubína zastřelili, se zdrželi. Pamatuji si taky, jak ho odváželi.“
Věra Obručová, roz. Bosáková, se narodila 13. července 1935 ve Vizovicích jako jediné dítě manželů Ludmily a Ladislava Bosákových. Pocházeli z Kojetína, ve 30. letech se přestěhovali do Zlína, kde matka nastoupila jako dělnice k firmě Baťa, otec se živil jako natěrač a fládrista. Jako malá byla Věra Obručová svědkem lokálních válečných událostí, zažila bombardování Zlína roku 1944. Rodiče po válce vstoupili do KSČ, matka stranu později opustila. Věra vystudovala reálné gymnázium, kde maturovala roku 1953. Téhož roku nastoupila do ČSAD Gottwaldov jako sekretářka ředitele, později dostudovala dálkově právnickou fakultu a v zaměstnání povýšila na vedoucí zaměstnaneckého útvaru. Na starost měla i právnickou agendu podniku. Roku 1955 se vdala za Evžena Obruču, vychovali spolu syna Evžena. Po roce 1968 přišla po porvěrkách o místo, pracovala dál jako referentka. Působila také v Ústřední radě odborů a pomáhala zpracovat Zákoník práce. Roku 1973 přešla z ČSAD do podniku Průmyslové stavby v Gottwaldově. Do důchodu odešla roku 1991. Po revoluci zahájila soukromou advokátní praxi. V době natáčení, v roce 2022, žila ve Zlíně.
