Josef Ondrýsek

* 1920

  • „Chtěl bych především našim mladým lidem říct, že nechceme, aby prožili to, co jsme prožili my. Je potřeba nezapomenout, že nebylo tak dobře, jako je teď. Já i mí rodiče jsme prožili velice tvrdou válku. Vychovali nás třeba i v bídě, ale k poctivosti, kterou je stále potřeba rozvíjet. Nesmíme zapomenout, že nám nikdo nic zadarmo nedá a že to, co si vybudujeme, budeme mít na věčnost.“

  • „U nás v domě bydlela německá rodina Ludvova. S nimi byla spolupráce, jako bychom byli jedni a ti samí. Od mládí tam žil Otto, Edeltrude (které jsme říkali Trudina) a Kurt. Kurt byl nasazen ve válce a nakonec skončil v NDR. Kurt sám od sebe nabízel za války bratrovi pistoli, ale ten odmítl, aby mu tím neudělal problémy. Jednali do poslední chvíle jako Češi. A byli také odsunuti. Jedině ta Edeltrude, která si vzala za muže Němce, byla trochu více proněmecká. Otto, vrstevník mého bratra, si vzal za manželku Češku. Když byl odsunutý, tak manželka zůstala tady. To byla skutečně rodina, u které nebyl mezi nimi a námi žádný rozdíl.“

  • „Rozhodli jsme se, že uděláme jednu z velkých akcí. Ve vedlejší vesnici Čechy pod Košířem byla umístěna německo-maďarská posádka. Maďaři tam byli vedeni Němci. Tuto posádku jsme se rozhodli napadnout. Nejprve jsme obklíčili celý ten dvůr. Na něm chodila hlídka, a jak přišla k vratům, otevřeli dveře a my jsme je odzbrojili. Vojáci spali ve formanských vozech a ve chlévech na dvoře. Jen se pohnuli – a zase hned strachem dělali, jako kdyby spali. My jsme pak vtrhli do místnosti, kde byli ti němečtí důstojníci. Okamžitě jsme je odzbrojili. Jeden z nich se prudce pohnul a já ho v reakci na místě zastřelil. To byla pro mne hrůza. Všichni dali okamžitě ruce vzhůru a my odzbrojili celý ten úsek. Člověk neuvažoval, co se všechno mohlo stát. Kdyby se tenkrát ti Maďaři dali dohromady… Ale nepohnuli se. A my jsme pobrali všechny zbraně a odešli jsme. Aby nás nechali, vzali jsme s sebou jednoho Němce, Sudeťáka. Když jsme ale byli už mimo tu oblast a šli jsme si zakouřit, tak jeden Rus, který byl součástí té partyzánské skupiny, ho bez jakéhokoli varování zastřelil. V těch lidech to prostě tak bylo, i když to je pro mne z dnešního hlediska hrůza.“

  • „Blížila se doba válečná. Po heydrichiádě jsme už věděli, o co jde – museli jsme dělat sabotáže stále víc. Naší snahou bylo, abychom nějakým způsobem tu výrobu sabotovali, dělali zmetky. To šlo velice těžko, protože v Sigmě se vyráběly součástky a ve vedlejší vesnici, kde byl vojenský sklad, se montovala letadla. A odtud se to vozilo do Německa. Když se blížila doba, kdy Němci začali v Rusku prohrávat, a naše síla narostla, začali Němci odvážet pryč určité součástky, jako byly měřicí a speciální přístroje. Tak jsme s mistrem Plackem zařídili, že určitou část speciálních strojů a přístrojů zabalíme a budeme je vozit mimo fabriku. Vozili jsme to do Slatinic na faru, protože tam vedla přes Třebčín trať. Mistr Dostál to zajistil s tamním farářem, že to tam budeme přemisťovat. Do toho Třebčína to bylo po železnici asi půl druhého kilometru a potom to převzalo nákladní auto, které to vyhodilo u fary. Tam se to pak uskladnilo. A po válce se to všechno zase vrátilo do fabriky.“ [Bylo to nějak kryté? Jak jste to maskovali?] „Jeden čas se tam vozily plynové masky v dlouhých bednách. A ty bedny se zatloukly a v těch se to posílalo. To bylo jediné krytí. V Sigmě se totiž vyráběly plynové masky pro vojáky, už v roce 1937 a 1938, kdy jsme je jako učni zkoušeli.“

  • [Byl jste svědkem toho odsunu?] „Já byl přímo účastníkem! Jako voják jsem sloužil v Zábřehu u dělostřelectva. Byl jsem pověřený odjet s transportem do Německa. Nikomu se z toho mého transportu nic nestalo. Vždy jsme všem transportovaným na každé zastávce otevírali vagony, aby si mohli dojít na WC, a museli jsme je obklíčit s automatickými zbraněmi, aby se nerozprchli. Když jsme tam dorazili, tak ti Němci byli hrozně rádi, ale stejně ještě šli prosit do vagonu o jídlo. Možná v nějakém jiném transportu s nimi něco dělali. Ale u nás bylo vše naprosto v pořádku. Bylo vidět, že jsme se během transportu chovali velice slušně. Když německá armáda ustupovala (před Sověty), tak v Lutíně nechali internační tábor těch, kteří byli v zahraničí. Jakmile ta armáda odešla, tak jsme to měli najednou na starosti my. Když do toho lágru chodili různí lidé, tak mi to bylo mnohdy i nepříjemné. Jednou tam přišel muž, který chtěl mluvit s někým z velení tábora, že se chtěl nějaké dívky na něco zeptat. Když jsem potom zjistil, o co mu šlo, okamžitě jsem nařídil přesun celého transportu a do hodiny jsme byli pryč. Protože co my bychom tam s takovými typy dělali.“

  • „Jak jsme pomáhali? Například sabotováním nebo prodlužováním opravy. Tenkrát jsem měl dobrého mistra a ten mi říkal: ,Josef, rozumím všemu, ale musíme opatrně.‘ Když bylo něco poškozené a opravovalo se to u nás, já u té opravy vždy psal čas mnohem vyšší, než bylo potřeba. Nebo když tu byli ruští zajatci, tak jsme se snažili jim nějak pomáhat, dát jim nějaké oblečení nebo jídlo. Já si kolikrát ani neuvědomil, co se všechno mohlo stát. A nebáli jsme se! Člověk nemohl nic říct, ale musel se snažit. Pro nás bylo vlastenectví první třída! Smrt nebo nebezpečí? My jsme do toho šli jako lvi. Proto také říkám dneska mladým, aby všechno šlo, jak má jít – vždyť my bychom si mohli žít královsky!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 27.07.2012

    (audio)
    délka: 02:33:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pro nás bylo vlastenectví první třída

Pan Ondrýsek v mládí
Pan Ondrýsek v mládí
zdroj: Domácí fotogalerie

  Josef Ondrýsek se narodil 1. března 1920 v Lutíně. Vyučil se strojním zámečníkem a nástrojařem u Sigmy Lutín. Vzpomíná přitom na svou tovaryšskou mzdu, která tehdy sotva pokryla rodinné výdaje na stravu a oblečení. Z doby první republiky si živě pamatuje na houstnoucí atmosféru po roce 1935, kdy se jednak začaly masově vyrábět plynové masky a jednak se stupňovaly politické manifestace proti nebezpečí ze strany hitlerovského Německa. Za války již pracoval v Sigmě, která dodávala důležité součástky na výrobu strojů a letadel. Zatímco na začátku války se snažil především zdržovat opravy strojů tím, že poškození hodnotil značně nadsazeně, po heydrichiádě už spolu s dalšími sabotoval výrobu samotnou. Úmyslně dělali nepoužitelné zmetky, ale také vyrobené součástky přímo odváželi mimo dosah Němců do blízké fary v dlouhých bednách určených k přepravě plynových masek. Brzy se pak začal zapojovat i do aktivního ozbrojeného odboje v rámci skupiny Rigitan. Ta spolu s dalšími dvěma skupinami operovala v oblasti Náměšti, Konic a Javoříčka na Olomoucku. Vedle několika přepadení německých dodávek či vlaků zaútočili také na německou posádku, kterou odzbrojili, přičemž zabili dva z německých důstojníků. Zásadní pro ně byla podpora místních obyvatel, kteří jim všemožně pomáhali. Často ani nepřemýšlel, jaké následky mohly jeho akce mít. „Pro nás bylo vlastenectví první třída! Smrt nebo nebezpečí? My jsme do toho šli jako lvi.“ Jako pomstu za sílící útoky partyzánů na samém konci války vypálili Němci obec Javoříčko a postříleli všechny muže starší patnácti let, včetně dvou přátel pana Ondrýska. On sám měl ale s Němci ve své rodné vsi jen dobré zkušenosti. Spolupráce za války s nimi prý byla stejná, ne-li lepší než s mnohými Čechy. Kurt Ludva tenkrát dokonce nabízel bratrovi pamětníka pistoli, ten ji ale s díky odmítnul. Po válce byli všichni odsunuti. Na jeden transport dohlížel jako voják i Josef Ondrýsek. Po incidentu, při kterém si jeden muž z Lutína šel dokazovat svou mocenskou převahu nad zajatými Němkami, dal rozkaz k okamžitému odjezdu a až do konce cesty se problémy neobjevily. Po válce byl zvolen do okresního národního výboru. Při té příležitosti se setkal v Přerově i s Alexejem Čepičkou. Po většinu svého života poté pracoval v JZD. Nerad vzpomíná na dobu, kdy byl kvůli sporům s funkcionářem KSČ v 50. letech poslán do dolů na Karvinsku. Stejně tak měl problémy v roce 1968, když protestoval proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Po roce 1990 přišel o celoživotní úspory, když je uložil do kampeličky Českomoravské stavební spořitelny. V posledních letech se snaží především působit na mládež, předávat jim své zkušenosti, připomínat historii a povzbuzovat je. Oporou mu v tom je jeho paní.