Jan Pavlík

„Já jsem byl už dlouho sledován těma fízlama, ale kontrolovali mě, kde mohli. Zaznamenal jsem to od roku osmašedesát, protože už v Čejkovicích za mnou chodili kontrolovat.“ – „Zajímal jste se někdy o to, jestli byl na vás vedený spis?“ – „No, určitě byl. Určitě byl, protože jsem našel nějaký a říkal jsem si, že bych si o to zažádal. Ale našel jsem to v nějakém seznamu, to moje jméno jako vedený a hlídaný. Chodili a furt... když jsem působil na té interně v Hodoníně, tak v té době jsme se přátelili s nějakou kolegyní Vičánkovou a oni prchli do Německa. Takže byl takový nějaký kontakt, tak když tady docházelo k té emigraci kolegů, tak se začali samozřejmě vyptávat: ‚Nemáte, nevedete s nima nějaký kontakt, nedopisujete si?‘ Já říkám: ‚A proč bych si nedopisoval? Jsou to kamarádi, tak proč ne.‘ No a oni byli tak otravní... A ještě, když jsem přišel do Veselí (nad Moravou), kdysi přišel za mnou, a nevím proč, nějaký takový podezřelý hoch a začal mě tak nějak zpovídat a říkám: ‚Víte co, sbalte se a vypadnite. Já tady nemám s vama co mluvit. Já o takových věcech mluvit ani nebudu, protože nic takového nedělám.‘ – ‚Tak dávejte si pozor, ať si vás nepředvoláme na StB.‘ Říkám: ‚Tak to teda prosím vás nevyhrožujte, protože...‘ Jenomže to byl furt ten režim, který nás kontroloval. Bral jsem to s nadhledem, ale s určitým strachem kvůli děckám.“

„1955 jsem končil gymnázium. Protože ten strážnický gympl, nevím proč, byl vybrán jako něco, kde byli umísťováni studenti z několika okresů zřejmě kvůli špatným kádrovým posudkům. A to se týkalo samozřejmě i mne, i když... prostě kádrový posudek kulak, soukromník a podobně, takové ty nadávky v té době, že jo, jak nás pojmenovávali, ty rodiny. Tak v té době, když jsem ještě chodil na tu měšťanku, a to už jsem s tím strýcem Frantou [Okénkou] jezdíval s tím folklorem. Takže on tenkrát, když jako matka řekla: ‚Víš, Franto, Jan by chtěl jít na to gymnázium, ale je to problematické. Tady ti komunisti mu nechtějí dát doporučení a kdesi jakési cosi‘, tak on se seznámil s nějakým Františkem, který dělal ve Veselí (nad Moravou) ředitele v měšťance a založil tam soubor Prespolan. A když na to přišlo, tak on v rámci těch jednání říká: ‚Ale budeš chodit do Prespolanu.‘ Tak já jsem nějaký čas v tom veselském folklorním souboru Prespolan fungoval, no a potom, když jsem přešel teda na gympl, víc jsme se začali orientovat na takové, jakože s mládežníky si uděláme nějaký folklorní kroužek. My jsme tam měli internát. To byl zase tah těch komunistů, převýchova. Ono to tenkrát... ten režim přál tady těm aktivitám folklorním, protože byly zneužívány na různých estrádách nebo schůzích jako doplňující programy, ta vystoupení, takže byl o to velký zájem a my jsme museli jezdit jako agitka po družstvech přesvědčovat lidi, aby vstupovali do družstev. Jezdili jsme s nákladním autem v kroji oblečení, to bylo hrozné. No, my jsme museli. V těch padesátých letech prostě byl ten folklor podporován jako něco, co vlastně jim pomáhalo, těm komunistům, realizovat tu kulturní zemědělskou politiku.“