„Pomalu utíkala válka, až potom fabriku ve Kbelích vybombardovali. Bohužel při té příležitosti bylo přes sedmdesát mrtvých. Lidi se totiž místo toho, [aby šli] do krytu, rozběhli po polích. A v polích měli tehdy Němci několik set letadel, která se tam slétla asi z fronty. A na ta [pole] naházela spoustu malých bombiček. Ale v těch polích okolo byli také poschovávaní mnozí dělníci z fabriky, takže jich tam mnoho zahynulo. A my jsme je potom pohřbívali. Trvalo nám to asi tři dny. Nafasovali jsme k tomu - my jsme tomu říkali ‚eklhaft' – kořalku a cigarety.“
„Tam je takový hezký dům s obloukem právě na té křižovatce, co se potom jde dolů k Libni. A tam jsem s kulometem vylezl na půdu a snažil jsem se z něj střílet na školu Na Pražačce, kde tehdy byla nějaká německá posádka. Ale jen jsem vystřelil pár ran, tak se do střechy nad námi strefili kanónem. Takže jsme toho radši nechali a rychle [jsme] utekli. A ten kulomet jsme cestou rozbili a potom nám ho nechtěli spravit zbrojíři, že to neumějí, že je německý, že to neznají. Tak nám ho spravil jistý rada, řidič od pražské tramvaje.“
„A jedna velká legrace byla, když jednou [kolega Vystrčko] přišel na jednu schůzi odbojové organizace, o které neměl vědět, ale věděl. A říkal: ‚Mám ve Vršovicích na nádraží vagón flint! Nechcete je? Ale museli byste tam přijet nákladním autem, protože po jednom vás tam pouštět nemůžu.' No, a načež začalo dohadování, kde sehnat nákladní auto, které se sehnat samozřejmě nepodařilo. Ale v tom Mirek povídá: ‚Ale víte, těm flintám chyběj fršlůsy, to jest závěry.' A to se totiž dělalo tak, že když Němci poslali takové transporty zbraní po dráze, tak třeba ty flinty nebo kulomety šly jednou trasou a některé důležité součástky, jako třeba tyhlety fršlůsy, šly druhou trasou – a sešlo se to až na místě, kde se to mělo sejít. Takže ta nabídka byla k ničemu. A Vystrčko řekl: ‚A to máme ty flinty nechat Němcům?' A nechci říct, kam ho kamarádi poslali... Ale on to vyřešil tím způsobem, že ty flinty bral jednu po druhé a hlaveň strčil mezi dveře, opřel se o pažbu a hlaveň trošku ohnul. Takže ty flinty pak byly něco jako to bývalo za Buffalo Billa, který, jak známo, střílel za roh.“
„Já jsem dokonce u nich [u komunistů] byl. Dostal jsem se do úzké spolupráce s komunisty už během války. To bylo ovšem něco zcela jiného než potom později, zejména po roce šedesátém osmém. To se mnou udělali krátký proces a ani jsem se jim nedivil. A vlastně jsem si jen oddechl.“
„A já jsem na to [že je to německý hotel] nějak zapomněl a šel jsem dvorem. A plížil jsem se těsně kolem baráku a tam jsem se ohlídl a koukám, že z domu, okolo kterého jsem právě prošel, čouhalo z každého okna několik hlavní pušek nebo jiných střelných zbraní. A já jsem šel tak těsně rovně, že si mě snad nevšimli.“
„To zdokonalení mikroskopu spočívalo v tom, že se zviditelnila a zvětšila a zobrazila pouze velmi tenoučká vrstva v tom objektu, který se prohlížel. Všecko, co bylo nad a co bylo pod, nebylo vidět. A nemohlo to tedy kazit obraz toho, co bylo zaostřeno. To bylo poprvé, kdy se skutečně zviditelnila a prohlédla jenom ta rovina, která byla viditelná ostře, a všecko, co by bývalo bylo viditelné jen rozmazaně a co bylo nad a pod, to se z obrazu vymazalo. To se tam nepustilo. A to byl celý vtip.“
„Když jsem procházel tam, kde vede dráha, U Bulhara, směrem do tunelu pod vrchem Žižkovem, tak tam právě padnul nějaký člověk s prostřeleným břichem. Takže jak jsme tak náhodou šli kolem, tak jsme ho zvedli a odnesli do baráku, kde potom ale bez pomoci zřejmě brzo umřel. A tak jsem se dostal taky do jedné obrázkové knížky o Pražském povstání.“
Mojmír Petráň se narodil 28. března 1923 v Praze na Žižkově. Tam také vystřídal asi tři obecné školy. Poté nastoupil na gymnázium ve Dvořákově ulici, kde v roce 1942 odmaturoval. V té době jej také jeden spolužák přivedl do ilegální organizace Hnutí za svobodu. Už na škole si velice oblíbil fyziku a brzy se začal věnovat radioamatérství. Načerno tak začal stavět přijímače pro zachycení zahraničního vysílání. Do roku 1945 pracoval ve fabrice ve Kbelích u Prahy, kde se vyráběly telekomunikační stroje pro Wehrmacht. Stal se také agitátorem a funkcionářem Svazu mládeže. Byl přímým svědkem vybombardování zmíněné fabriky ve Kbelích a zažil i nálet na nemocnici na Karlově náměstí. Aktivně se pak účastnil bojů při Pražském povstání. Na konci války vítal Rudou armádu. V létě roku 1945 začal studovat medicínu. Stal se i sociálním referentem Svazu vysokoškolského studentstva. V roce 1950 dostudoval a poprvé se oženil. V té době nastoupil vojenskou službu. Poté byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Fyziologickém ústavu Akademie věd. Brzy nato se proslavil významnou publikací Elektrofyziologické metody v biologickém výzkumu. Roku 1960 se přestěhoval do Plzně, kde získal místo na katedře biofyziky. Významná publikace mu roku 1964 otevřela cestu do Spojených států, kde absolvoval čtyřměsíční pobyt na Yaleově univerzitě v Connecticutu. V Plzni působil také ve výboru komunistické strany. V srpnu roku 1964 vymyslel patent na zdokonalení mikroskopu zkoumající děje v živém těle. V srpnu 1989 se potřetí oženil. V 90. letech doučoval zahraniční studenty v Mariánských Lázních. Pamětník žil se svou třetí a poslední manželkou v Plzni na Roudné, věnoval se překladům poezie a odborných publikací z latinského jazyka. Mojmír Petráň zemřel 13. srpna roku 2022.
