Jaroslav Plaček

„Tak jeho dali do dolů a von to špatně snášel v těch dolech, von prostě v podzemí nemoh, nebyl zvyklej, tak ho z těch dolů... von by tam bejval úplně zahynul... tak ho potom dali trávit myši. A von se tady u nás stavoval. Eště jsme nebydleli tady, ale vepředu. Tam byla taková velká místnost. A von vždycky přišel. Von nosil boty, takovej hubertus, takovej ten mysliveckej klobouk, že, von byl taky dost velkej chlap takovej, ruksáček na zádech. A vždycky jako, většinou v neděli, to matka, moje máma tedy, pekla vždycky nějaký buchty. To se topilo tou votýpkou, těma větývkama, že jo, tak to mu vždycky ještě dala pár těch buchet. No voni, prostě žili v hrozný bídě, to se dá teda říct. A vím, že když jako kluk jsem se mezi ně připlet, tak přestal mluvit. Ale jenom jako když byl s tátou sám, tak mluvil jako vo nějakejch takovejch věcích. A jednou jako říkal, že dokážou přijet teda estébáci a esenbáci v noci a že ramplujou na vokno, na dveře, okamžitě vstát, čelem ke zdi, ruce za hlavu a že je šacujou. Říkal, nic nemáme, ani příbor, ani čím se najíst. Nikde nic. No samozřejmě, ty vod nás se na tom, ten chlap, jak byl tím esenbákem, že jo, no jsou to naše ňáký takový jako známý kamarádi. Tak to nechci ani menovat. Nic. Ale i nábytek ztamtud vodvezli, takovej ten zámeckej. A všechno.“

„To bylo, to bylo, plná ves a plnej les koňů, prostě. Někerý chcípali, některý poráželi, co byli nemocný nebo kulhali, a tak. A já jsem šel kolem toho kostela, k tomu rybníku se podívat. A teď jsem slyšel v tom obilí, že tam něco šustí. No tak jako kluk jsem skočil za strom a chvíli jsem za tím stromem, a vono se to furt jako blížilo ke mně, a tak jsem jako vykukoval a von to by takovej menší kůň. Asi byl takhle vysokej. Byl asi takhle vysokej, viď? A břicho měl. Tak jsem jako na něj pomalu mluvil, takže jsem mu dal ruku a von mně tu ruku začal lízat. Tak se furt jako lísal, jako kotě. Takový lísavý to bylo. Jé, ty seš hezkej koník, já si tě vezmu. A von takhle, voni maj takovou bradu jako já, ale trošku víc eště. A tam mi tu bradu furt, tu hlavu pokládal a na rameno, na ruku. Tak vylez úplně z toho vobilí, já vylez za stromem a tu hlavu na ty ruce a ved jsem si ho domů. Vono to bylo kolem toho kostela jenom. A táta stál mezi dveřma, říká: ‚Prosím tě, co to sem vedeš? Pusť to! To jsem tady už moh mít koňů dvacet.‘ A Rusáci nám posekali obilí, krmení. Voni sekali zkraje pole a zprostředka. Kde zastavili, tam pustili koně a sekali a vodvezli. No a já jsem se dal do breku, a na kolena, a tátu jsem prosil, nech si ho, dyť je takovej hodnej, a to. A von asi za dva dni měl hříbě. Tak ji potom dali ještě připustit, taky Rusákem. Tedy ne vojákem, ale koněm. Takže jsme měli hříbata. Pak jsme kobylku prodali ještě zase.“