„Dostala jsem pažbou jednou přes záda, a to už bylo na nádraží v Rýmařově. Podala jsem nějaké babičce vodu. Byla jsem takový střízlík, malá, tenká, takže mě to vždycky nějak minulo a větší děti dostávali víc a já až jsem podala vodu. Oni už byli ve vagónu a vím, že to byla flaška od octu.“
„Přišli k nám obsadit barák. Co jsme měli na sobě, to bylo naše. Máma akorát sbalila pár papírů a já jsem musela jít v papučkách. Neměla jsem ani boty a pamatuju si, že jsem strašně plakala pro panenku. Furt jsem se vracela. Furt jsem utíkala, že si vezmu tu panenku. To byla otázka půl hodiny a byli jsme venku a už jsme se tam nevrátili.“
„My jsme dostali lístek: Za čtrnáct dní na nádraží. Přímo na nádraží byl ten sběr. Mohli jsme si vzít, co jsme chtěli. Ale co můžete vzít, když vám řeknou: Po žních se vrátíte. Nikdo nic moc nebral. To nejnutnější oblečení. Já jsem na Hané spala na ovocných bedýnkách a na žehlicím prknu, protože nebyl ani nábytek. A my jsme byli u milionářů. To byl největší statek v Čelechovicích. Taky malá dědinka. Když bylo po žních, tak nás odsunuli dál do Grygova. To je Olomouc–venkov. Z toho Grygova jsme potom šli do Krčmaně, taky jenom dodělat žně, a potom jsme šli zpátky do Rýmařova, ale to nám pomohl nějaký inženýr Knor, který si vyžádal rodiče na práci.“
„Když přišli první Rusi do Ondřejova... Můj otec byl náruživý včelař a oni šli po ženách. Otec vykopal pod včelínem bunkr, a tam jsme bydlely všechny vždycky, když ti Rusi přijeli do Ondřejova. To jsou takový ty vzpomínky na konec války. Před mýma vlastníma očima zastřelili pro výstrahu hajnýho. Byla jsem tenkrát žaba. V Ondřejově u pomníku.“
Gertruda Polčáková, rodným příjmením Nickmannová, se narodila v roce 1936 v obci Ondřejov (něm. Andersdorf). Oba její rodiče byli německé národnosti, ale kvůli otcově zaměstnání v modelářské dílně nebyli po válce zařazeni do odsunu Němců. Několikrát byla celá rodina poslána do sběrného tábora v blízkých Janovicích. Mezitím vždy někdo obsadil dům, ve kterém bydleli, a tak se během roku 1946 museli mnohokrát stěhovat. V roce 1947 byli v rámci rozptýlení zbylých Němců posláni na Hanou, kde více než dva roky pracovali v zemědělství. Do Rýmařova se vrátili až v roce 1949, a to jen díky inženýru Knorovi, který si vyžádal rodiče jako pracovní sílu do textilní továrny. Rodina několikrát žádala o dodatečný odsun, ale úřady jim nevyhověly. V Rýmařově se pamětnice vdala za Jana Polčáka, který pocházel z Prlova a dům jeho rodičů v dubnu 1945 vypálil protipartyzánský oddíl. V roce 2020 pamětnice stále bydlela v Rýmařově.
