David Pötzl

„Naštěstí máme materiál vlastně po dědovi, který nashromáždil za celý svůj život, a on to také vlastně ještě kupoval po těch starých Němcích. Protože oni když odcházeli do Německa po válce, tak třeba za dědou přišli a řekli, hele, my víme, že půjdeme, my tady máme, co s tím materiálem, tak my ti ho dáme, a děda vždycky říkal, že ne, dal jim nějaký peníze za to, aby... a ten materiál také třeba takhle získal, protože jinak by se tam rozkradl. To byly poklady, co oni tam nechávali tenkrát, když odcházeli. Nebo v době osvobození, kdy tam byl mumraj, tam byly takové zásoby, takového materiálu. Protože Luby zásobovaly celý svět! To byly Luby a Mirecourt ve Francii, to byly dvě takové centrály, kde se vyráběly nástroje. A Luby ještě měly tu devizu, že tam bylo hodně pil a ten materiál se tam řezal, skladoval a pak se posílal do světa. Takže když potom se osvobozovalo a Němci šli pryč, tak tam zůstávalo takového krásného materiálu a plno se ho rozebralo. A nikde nic. A někteří prostě věděli, že děda je slušný člověk, tak prostě přišli a říkali, hele, nechceš ho, co my s ním, my si ho vzít s sebou nemůžeme.“

„Dílnu si pamatuji moc dobře. V prvním patře, s výhledem na sad, na kopec, kaštany, byla tam kaštanová alej před ním a pamatuji si prkennou prošlapanou podlahu, nevrzala, ale už měla něco za sebou, malá plechová kamínka a staré rádio, které když se zmáčklo, tak začalo svítit zeleně, ale moc jsme z toho nevyloudili. Občas nějaké Německo, ale už bylo staré. A pak tam měl hodně složeného dřeva, lampu, takovou tu tahací, co byla nad ponkem, nahoru dolů, a vůni těch laků si pamatuji. Barvičky různě tam měl na stole, pak tam byla ještě vrtačka, takže vzpomínám si, vzpomínám na tu dílnu.“