Jiří Pötzl

„Potom už tu byli Američani a pod námi, dnes je to hospoda U Muzikanta, tenkrát to taky byla hospoda a tam Američani taky byli. Seděli v oknech, měli nohy venku. Chodili jsme kolem a oni nám házeli žvýkačky, čokolády a jak měli ty racionální výživy, tak jsme tam byli každý den. A vzpomínám si jednou, to bylo po válce s kámošem, než ho vysídlili, jsme seděli vzadu na stráni u lesa. Přišel tam Američan a sedl vedle nás. Rukama, nohama jsme se domlouvali. Ukazoval na svoje kanady, vytáhl nůž a rozřízl je podél kotníku, zamazal špínou a druhý den přišel s fungl novými botami se vytahovat.“ -„Jakože je před vámi zničil?“ - „Ano. A jednou si vzpomínám… V křoví jsme našli nějakého pána, měl na sobě uniformu, pravděpodobně německý voják. A žádal, že má hlad, tak jsme mu přinesli kus chleba a tuřín z domova. Poděkoval a druhý den už tam nebyl, pravděpodobně utíkal před vojnou a šel dál.“

„Když byl třetí nálet, už jsme šli do bunkru. Dole za námi vedle viaduktu stála továrna, tam se vyráběly mucholapky, a tam byl vytesaný bunkr do skály, kam jsme chodili. Dole už byla voda, když se sypaly bomby, tak se sypal i strop ze skály. Ženský a chlapi nám říkali, že musíme brečet nebo hučet, aby nám prý nepraskly bubínky v uších. Přišli jsme ven, bylo hodně smradu z bomb. Přišli jsme k baráku a ten už ležel. Měli jsme akorát věci, co jsme s sebou měli v tom bunkru. Tam odtud jsme šli pěšky do Dřenic, kde ještě byla babička.“